Opel Astra je docela malé auto, když se do něj má naskládat pět urostlých dospělců, říkám si, když se snažím vměstnat na prostřední místo vzadu a levou nohu narvat pod sedačku řidiče vedle nohy souseda, ke kterému mě vzápětí celou natlačí pátý cestující. Jen co se vsouká na místo a zabouchne dveře, přitisknu se k němu, co to jde, je to konec konců můj muž, tak co bych se nepřitulila, jenomže v první levotočivé zatáčce mě odstředivá síla vrhá znovu k sousedovi. Cítím se jako kolečko turistického salámu připláclé mezi dva krajíce chleba zabalené v svačinovém pytlíku a natřásané v baťůžku. Po osmi kilometrech se sendvič rozpadá a já se volně kutálím a že jsem ten turisťák, valím se po značené turistické stezce.
Výlet naplánovali naši dobří sousedé a zaslouží si velkou pochvalu jak za výběr trasy, tak za catering. Už během jízdy k výchozímu bodu jsme obdivovali pro nás do té doby neznámou silničku z Mirotic na Cerhonice a nepřehlédnutelnou barokní výklenkovou kapli u cesty, vzorný to příklad krajinotvorného prvku tak typického pro český venkov. Pak jsme zaparkovali v Ostrovci, nebo v Ostrovcích, protože ty Ostrovce jsou dva, Horní, který historicky náležel písecké vrchnosti, a Dolní, který spadal po správu panství cerhonického. Rozdělovala je řeka Lomnice a vedeni jejím tokem jsme se vydali na cestu. Vyprovázel nás pohled hastrmana střežícího sedmý kilometr od ústí řeky do Otavy, až tak daleko však nemíříme. Náš cíl má souřadnice 49.4162842N, 14.1473636E. Stezka k němu vede přírodní památkou V Obouch a my se nestačíme divit, jak ta Lomnice, řeka líná, co v Miroticích na rybník si hraje, jak svižně tu kličkuje mezi balvany, jak bublá a válí sudy, jak radostně hopsá z peřejí a zpívá si o vodě, co má rozpuštěné vlasy. Obrácená řeka, vyjádřil se o ní kdosi. Jiné říčky jsou na horním toku bystré a s každým uplavaným kilometrem se zklidňují. Lomnice se jako malý potok ztratí v rybnících, plyne si pohodlně, nikam se nežene, ale pak ji chytne rapl a druhá míza a na veselku se Skalicí dorazí bezstarostná a rozdováděná voda.
Údolí, kterým si tu skotačí, je krásné. A to je teprve předjaří, ještě má navrch hnědá spadaného listí, zelená se jen mech na starých kamenech a lístky mladých kopřiv. Povídá se, že tahle rezervace je mezi flórou a faunou vyhledávanou adresou. Satelit z ptačích budek tomu dává za pravdu. Stejně jako stopy po stavebních aktivitách bobrů. Prý tu žijí i vydry, ale na ty jsme byli asi příliš hluční. Navíc jsme nebyli jediní výletníci v oblasti. Jak velká je pravděpodobnost, že stejnou trasu v téměř stejnou dobu půjde ještě někdo jiný? A jak velká je pravděpodobnost, že bude mít stejný nápad, totiž rozdělat ohníček na soutoku? Stalo se a ti dva mladí introverti nevypadali, že by jim společnost pěti plus mínus padesátníků skýtala kdovíjaké potěšení. A tak jsme se pokochali splynutím těch dvou vod, věčnými zásnubami Lomnice a Skalice, dvou řek zrozených z kamene lomů a skal, rozloučili jsme se se starší Lomnicí, která nás sem dovedla, a nazpátek jsme se vydali proti proudu její mladší družky.
Přelézáme pořezané a popadané kmeny a fotíme se na pařezech odměřených jako stupně vítězů pro předávání olympijských medailí. Získávám bronz a natahuju se pro gratulaci ke zlatu a stříbru. Je to tak tak, ale zvládneme se dotknout a nespadnout. Jdeme dál a přeskakujeme rozsypané kameny. Kdysi tu musela stát mohutná zeď. Přemítáme, k čemu byla, snad kdysi ohraničovala oboru. Jako by nám chtěly dát za pravdu, brodí se k nám přes řeku čtyři srnky. Tu se otočil vítr, už o nás vědí, zarazí se, vyhodnocují situaci a pak čelem vzad a pryč od nás. Soused jim nahlas závidí tu svobodu, jak jim je jedno, jestli půjdou tudy nebo jinudy, jestli doběhnou za chvíli, nebo se zdrží. V ten moment jsme ale i my docela hodně svobodní. Chodíme si po území, které není ohrazeno a vymezeno cedulkami soukromý pozemek - vstup zakázán, máme na výběr značené stezky i lesní pěšiny a ještě si u řeky vyskládáme z kamenů kruh, nasbíráme soušky a zapálíme oheň, nad kterým se za chvílí opéká pět kreativně naříznutých špekáčků. Okamžik dokonalosti. Tady a teď vzniká vzpomínka a ukládá se do paměti srdce, aby se vybavila a potěšila, až bude někdy smutno a těžko.
Dokonalou přirozenost řeky a lesa a skal narušují torza rekreačních objektů. Není jich zrovna málo. Jitřní hvězda zhasla, stejně jako Večerní hvězda. A opuštěně působí i areály stále ještě provozované. Marně hledáme otevřené dveře a naraženou pípu. Lépe se nám nevede ani v Ostrovci. Masopustní průvod jsme propásli a čekat víc než hodinu na otevření výčepu nedává smysl, když to máme deset minut autem domů. To se nám jen zachtělo zůstat ještě chvilku venku s tváří nastavenou slunci. Chybělo a teď šimrá a slibuje, že brzy přijde zas a na dýl. A my mu věříme a těšíme se.