René Ochiai se na pár let vrací do Čech a já myslím, že byste o tom měli vědět. Že žádného Reného ochich achich neznáte? Tak jednak se jeho příjmení vyslovuje očiai a druhak o hodně přicházíte, takže jsem se rozhodla vám o Reném něco napsat a vzbudit vaši zvědavost, abyste se s ním chtěli poznat.
Já to štěstí měla před nějakými pěti lety a bylo nečekané a příjemné. Jak o mě někteří vědí, nestačí mi štěbetat, jak mi zobák narost. Jsem zkrátka ťuhýk se zájmem o cizí zobáky. Mr Shrike z Cambridge i Herr Würger z Hannoveru by se jistě uculovali nad mým přízvukem, ale snad by mi rozuměli. Monsieur Pie-grièche à poitrine rose z Paříže by si se mnou mohl popovídat za předpokladu, že bychom oba ucucávali silné Bordeaux. Gospodina Sorokoputa z Petrohradu, seňora Alcaudóna z Barcelony a ustáze Daqunashe z Káhiry bych zvládla sotva pozdravit. Ale každý z těch cizích jazyků, ať už jsem jejich osvojování věnovala jen pár měsíců nebo celé roky, je pro mě oknem s výhledem do nových krajin. Někdy před pěti lety se mi zachtělo probourat okno s výhledem do země vycházejícího slunce a naučit se aspoň trochu pípnout jako Shita-san. Našla jsem si tehdy na internetu kurz a nakonec do něj vydržela chodit několik semestrů. S japonským ťuhýkem bych si dnes sice moc nepokecala, ale chyba je v tomto případě plně na straně učedníka, nikoliv Mistra.
René si nejdřív začal s asijským bojovým uměním. Přes Aikido se dostal k japonské kaligrafii a od ní nevyhnutelně k japonštině. Několik let se živil tlumočením, později, po návratu z ročního studijního pobytu v Tokiu, tlumočil už jen občas na volné noze a na té druhé noze, beztak taky volné, začal pořádat kurzy a workshopy. Tou dobou už žila, byla, v České republice dlela jedna milá Japonka (mimochodem s perfektní češtinou na úrovni převyšující vyjadřovací schopnosti většiny vysokoškolsky vzdělaných Čechů). A slavila se svatba a narodila se dcerka a šťastně žili a rádi se měli, ondy v Japonsku a nyní v Česku. René v Praze znovu otvírá kurzy kaligrafie a japonštiny a já si stýskám, že na ně teď nemám čas, protože hodiny, které jsem s ním zažila, i kaligrafický workshop, který jsem s ním domlouvala a kterého jsem se i zúčastnila, se mi zapsaly do paměti srdce.
René je totiž správný týpek, v němž se krásně snoubí to nejlepší z japonské podivnosti a českého smyslu pro humor. Některé jeho hlášky jsem si psala do notesu, jako třeba poznámku k zadání domácího úkolu, že mu máme poslat na mail tři věty, ale ne víc, že ví, že jsme šprti, ale že on nemá takového času. Jeho názornou ukázku toho, jak na sebe houknou kluci, když se sejdou, a jak na sebe zapiští děvčata, když se potkají, si pamatuju i bez listování poznámkami. O tom, že není žádný suchar, svědčí i zapsaná slovíčka a fráze, svého času jsem díky němu uměla japonsky vyjádřit techtle bez mechtlí a dodnes si zazpívám na drsnou notu nandžakorjá, kterým se průnik podivení a rozhořčení vyjadřuje tak nějak výstižněji než českým co to jako má být. Už si nepamatuju, zda ta fráze není z těch, které si smí dovolit muž, žena však nikoliv, ale on to neví ani nikdo v mém okolí, takže i když mám vrásek čím dál víc, z tohohle je nemám.
No a tenhle povedený týpek může taky za to, že ťuhýk vůbec bloguje! Nebýt jeho, netušila bych o výstavě kaligrafie na japonské ambasádě. Nejít na vernisáž té výstavy, nepoznala bych Tomáše za čajovým barem. Neseznámit se s Tomášem, nejela bych na letní školu čaje. Nezačít si s čaji, nedošlo by na čajové čtvrtky u nás doma. A nebýt čajových setkání, nevznikly by tyto stránky.
Z japonštiny toho dnes už zase víc nevím, než vím. Času s ní – a potažmo s Reném – ale ani v nejmenším nelituju. To nově probourané okýnko zůstalo maličké jako na chaloupce v horách, ale výhled z něj stojí za to!
Yorumlar