Co že Dientzenhofer postavil ten kostel zrovna tady, ptám se své chytré polovičky. Co já vím, možná tu měl chalupu, nabídne svérázné vysvětlení a já vybuchnu smíchy. Bavíme se o Kiliánu Ignáci Dientzenhoferovi. Jeho jméno není snadné vyslovit a ještě problematičtější je ho správně napsat, vždyť i matrikář se v křestním záznamu v tom složitém příjmení zašmodrchal. Představitel vrcholného baroka barokně nejen stavěl, ale podle dochovaných portrétů též barokně vypadal a barokní byla i jeho rodina, dva sňatky a osmnáct barokních andělíčků. To jim ta Portheimka musela být těsná, tak proto ten přiléhající parčík, že aby si děti měly kde hrát.
Kdepak, na léto vyvážel pan stavitel rodinku na předměstí Malé Strany, nikoliv Blatné. A že v Paštikách, té vesničce ještě menší než Lučkovice, stojí jedna z jeho posledních a údajně nejhodnotnějších staveb, za to patří poděkování štědré hraběnce Anně Marii Alžbětě Františce Serényiové, rozené z Waldsteinu. Původní gotický kostelík, který byl v polovině 18. století na spadnutí, nechala strhnout a místo něj dala postavit nový. Zdalipak se tehdy proti tomu někdo ohradil? Protestoval Klub za staré Paštiky proti zbourání památky? Sepisoval někdo petice proti stavbě moderního objektu? Možná tehdy nebyl důvod k pochybám, zda na zbořeništi vyroste něco přinejmenším stejně krásného. Anebo měl tehdy prostý lid prostě jiné starosti.
Realizací hraběnčiných vizí byl pověřen její dvorní umělec Johann Hoffmann, který ale záhy zemřel. Vytvořené plány si s sebou do hrobu nevzal, ovšem klidně mohl, protože slavný architekt, na kterého se hraběnka posléze obrátila, shledal pojetí kolegy příliš konzervativním a vypracoval plány nové, podle kterých byl pak paštický kostel vystavěn. Když v zimě roku 1751 mistr Dientzenhofer zemřel, zbývalo dokončit interiéry a hřbitovní kapli. V plné kráse si tedy své dílo prohlížel už z nebe. Jako by s tím od začátku počítal, zdi kostela jsou osazeny velkorysými okny, která se vztahují po slunci a hrají si s jeho paprsky, házejí prasátka a přihrávají si odlesky přes oltář a lavice a marnotratně rozlévají světlo po kněžišti i lodi. Stojí za to poodstoupit, přejít až ke zdi přilehlého hřbitova, anebo ještě dál, a prohlédnout skrz ta okna až na druhou stranu nebe. Zvlášť když se celá stavba koupe v záři odpoledního slunce. Jan Blažej Santini-Aichl by se tu taky cítil dobře. Ostatně svým dílem slavného stavitele inspiroval a ovlivnil a byl to právě Kilián Ignác Dientzenhofer, kdo po něm dokončil stavby v Plasích a v Kladrubech.
Ještě před pár měsíci byl pohled na dominantu kraje truchlivý, po generální rekonstrukci se však skví a staví na odiv. Věž pomyslně smeká svou báň na pozdrav, kdykoliv přijíždíme od Myštic do Blatné, a tak jsme jí ten pozdrav přijeli zase jednou oplatit. Tentokrát jsme měli možnost nakouknout i dovnitř. V předsíňce nás vítali patroni blatenských pánů, svatý Josef a svatá Alžběta. Pravda, tvářili se přitom dosti kamenně, ale to se jen možná ještě nevzpamatovali z toho, že se po dvou stech a padesáti letech pobytu na čerstvém vzduchu ocitli v prostoru s mřížemi, kde je sice asi nebude trápit revma, ale zato jim hrozí klaustrofobie. Snad kdyby je někdo trochu pootočil, aby viděli na svatostánek, aby se mohli potěšit vnitřní výzdobou, dílem řezbáře Ferdinanda Ublakera a malíře Jana Václava Spitzera, aby mohli do svých hovorů zapojit i svatého Jana Křtitele z oltářního obrazu a aby se mohli nechat pošimrat světelnými paprsky. Kdo se ale odváží vzácných památek jen dotknout? Jednu z hřbitovních bran zdobí staré kamenné lebky, nazývané paštická smrt. Na jaře je kdosi ukradl. Tomu říkám nápad za všechny prachy – ukrást smrt! Kuba Dařbuján o tom ví své. No ale po pár dnech ty plastiky ten kdosi, nebo možná jiný kdosi, zase vrátil. Jednoho rána ležely jako by nic u brány. Záhada paštické smrti. Skvělý titulek do novin. A čárka do statistiky nevyřešených případů jihočeských kriminalistů.
V katalogu je památka jen obtížně zapamatovatelným číslem 1000124305 s fádním popisem ohánějícím se harmonickou syntézou výtvarného projevu tří vynikajících umělců a cenným architektonickým, urbanistickým a krajinotvorným prvkem. Stojím před tím prvkem, obdivuji se jeho barokní geometrii a mrzí mě, že neumím naslouchat kamenům, protože ty toho musely zažít a měly by co vyprávět!