Té křižovatce a jejímu bezprostřednímu okolí se podle dávno zbouraného domu říká Anděl, ale že bych si tu připadala jako v nebi, to se říct nedá. Právě naopak, vře to tu jako v pekelném kotli. V kteroukoli denní dobu tu bývá děsných lidí, jejichž koncentrace zarazí i Pražáky z jiných částí města. V pátek odpoledne se ten mumraj ještě znásobí, když plácek mezi tramvajovou zastávkou a vstupem do metra zaberou stánky trhovců a před nákupním střediskem si nějaký busker vybalí elektrickou kytaru. A do toho se v tom nejužším místě, na rohu mezi kavárnou a sloupem podpírajícím Nouvelova povětšinou smutného anděla na fasádě sídla pojišťovny, prochází s mikrofonem v ruce kazatel. Přeslechnout se nedá. Poslouchat bohužel taky ne. Slova příliš hřmotná pro sdílení tajemství víry z něj tečou, že bych mu nejraději zaběhla přes ulici do lékárny pro krabičku imodia nebo k nejbližšímu stánku pro vaničku borůvek, abych ten slovní průjem zastavila. Nakonec jen přidám do kroku, abych ho co nejrychleji ztratila z doslechu. Ježíš přišel na zem, aby zemřel, doznívá mi v uších. Přiznám se, že takovýto způsob evangelizace je mi cizí a hodně nepříjemný.
Před kapličkou v malé jihočeské vísce se na konci září sejde několik sousedů. Valná většina z nich do kostela nechodí, někteří nejsou ani pokřtění, ale jsou tady, aby si poutní mší připomněli sv. Václava, patrona české země i jejich obce. Kázání začne pan farář nosnou myšlenkou o tom, jak se kníže aktivně podílel na přípravě darů ke mši, jak lisoval víno a pekl chléb. Jenomže postrádá dar výřečnosti a na rozdíl od pražského kazatele jen obtížně hledá slova a pochopení. Mám chuť vzít to za něj a pokračovat, že my všichni, jak jsme se tam shromáždili, jsme stejně jako kdysi Václav přiložili ruku k dílu a přichystali dary. Podíleli jsme se totiž na přípravě pouti, vzali si na starost nákup, sekání trávy, stavění stanů, strouhání brambor na placky, grilování, obsluhování i následný úklid, abychom pomohli vytvořit příležitost k sousedskému setkání. A teď jsme tady a každý po svém, jak umíme a věříme, hlásíme se k tomu, co nebo kdo nás přesahuje a probouzí to nejlepší v nás. Jenomže pan farář tohle neví, nežije mezi námi, bydlí dvacet kilometrů daleko a dvakrát týdně přijede do střediskové obce odsloužit mši pro pár babiček a dva dědečky a sem přijede zase za rok.
Je mi blízká představa nebe, kdy o tom, kdo smí vstoupit, nerozhoduje Bůh (být po jeho, pustil by všechny), ani svatý Petr (být po jeho, neprošel by nikdo), ale je ponecháno na duši samé, zda chce strávit věčnost v ráji. Nabízí se námitka, kdo by nechtěl. Jenomže nebe je dokonalé místo prostoupené dokonalou láskou a po životě stráveném na nedokonalé zemi s nedokonalým snažením o lásku a dobro může být docela náročné ten jas a to teplo věčné lásky snést. Zvykat si naň, mít rád i nechat se milovat, konat dobro i ho umět přijmout, to považuji za smysl našeho pozemského přebývání. Abychom přirozeně tíhli k věčnému radování a u nebeské brány nebyli zaskočeni a volili správně. Jak často kdo chodil do kostela a do kterého a kolika lidem byl za kmotra a jak zbožně se modlil, se v tomto kontextu jeví jako druhořadé. Rozumějte mi správně, ne že by to bylo k ničemu, že by se to nepočítalo. Jen to samo o sobě nestačí, protože nic z toho není samospásné.
Skončím dřív, než vystartujete pro endiaron. Snad z předchozích řádků chápete, oč jsem se chtěla podělit; a pokud ne, víc slov to nespraví.
Comments