Pro rok 2017 si ilustrátorka Lucie Lomová (kdo by neznal myši Anču a Pepíka) dala předsevzetí vést si komiksový deník. Každý den do sešitu něco nakreslila nebo napsala. Ne vždy se věnovala nejdůležitější události dne, mnohdy zaznamenala spíš drobnost, která ten který den prosvětlila, nebo zprostředkovala pocit, který v ní prožité okamžiky vyvolaly. Některé dny si v notesu zabraly celou stránku, jiným stačil jeden řádek a ty nejskromnější se spokojili s jedním okénkem. O pět let později svůj deník pod názvem Každý den je nový pustila do světa. V předmluvě k tomu píše:
Dneska se mi celý ten rok 2017 zdá skoro jako dávná minulost. Svět se za pět let změnil tolik, jak jsem si tehdy ani nepředstavovala, že by za tak krátkou dobu mohl. Bylo to před covidem, před válkou… Získala jsem odstup i od toho, co se tehdy dělo v mojí rodině, věci se usadily, proměnily. A připadá mi, že to funguje, že tenhle subjektivní kaleidoskop každodenního života může zajímat a pobavit i ostatní lidi. Tak jsem na to zvědavá.
Taky bych byla. Jenomže já bych se asi neodhodlala vydat deník, ve kterém kromě mne z povahy textu logicky vystupují i moji příbuzní a přátelé, o kterých to pak taky trochu je. Autorce slouží ke cti, že svou rodinu a své blízké vykresluje opravdu citlivě, takže ani leckdy hodně osobní momenty nepůsobí nijak exhibicionisticky nebo senzačně. Myslím, že i ji samotnou překvapilo, kolik dramat obyčejný všední život přináší.
Označení obyčejný všední život ovšem není tak úplně na místě, jelikož jak jsem měla možnost prostřednictvím deníku přičichnout k všedním dnům výtvarné umělkyně, vane z nich pro mě hodně exotická vůně. Pracovní povinnosti jako kreslení po nocích na zakázkách s pevnými termíny, volná tvorba, domlouvání a příprava výstavy, workshopy s dětmi ve školách a knihovnách, besedy a rozhovory v médiích, návštěvy vernisáží a večírků kolegů a přátel, cestování po republice i po světě se prolínají s domácími pracemi, rodinnými záležitostmi a volnočasovými aktivitami na první pohled bez jakéhokoliv řádu, který zaměstnancům jako jsem já vnucuje pracovní doba. Dýchá z toho volnost, ale má to svá ale:
Po, 18.9.: Jdu se smetím… vyhazuju plasty… jdu na poštu… kupuju vřesy… umísťuju je na balkón… chystám oběd… mobiluju… meju nádobí… kontroluju maily, FB, blog, Instagram… až mi nakonec stejně nezbyde než začít kreslit.
Út, 19.9.: Ráno s úlekem zjišťuju, že jsem včera ve víru bohatého programu zapomněla na domluvený rozhovor. Zatímco jsem se potloukala doma a oddalovala okamžik, kdy začnu pracovat, čekali na mě v redakci Naší rodiny šéfredaktorka s fotografem. Sypu si popel na hlavu…
Komiksový deník má oproti běžnému psanému jednu velkou výhodu: obrázky. Někdy totiž vyjádří víc, než slova. Umí si poradit i s vykreslením pocitu, že vás něco válcuje, nebo že vám z něčeho jde hlava kolem. A pro nás, co moc kreslit neumíme, to má úžasný šmrnc. Je totiž rozdíl mezi prostým zápisem Meteorologové varují před sněhovými jazyky a mezi tím, když k tomu nakreslíte ten sněhový jazyk, jak vás oblizuje. Jsou to přitom jednoduché, jen tak načrtnuté obrázky, černá linka a trocha modrozelené barvy, až si jeden říká, že na tom nic není, že takového pajduláčka by zvládnul taky. Jo, asi bych nějakou podobnou postavičku dokázala nakreslit, jenomže bych ji neuměla rozpohybovat a vtisknout jí výraz a emoce, byla by to statická figurka bez života, vhodná tak akorát do deníčku zemřelé duše. I když já věřím v život po životě, takže ani tam. A to nemluvím o kresbičkách holubů, ježků, psů, koček, koní a krav. Jo a myší, deníkové stripy s Ančou a Pepíkem jsou hodně povedené.
Znám člověka, který jídlo hodnotí podle poměru mezi časem potřebným k jeho přípravě a dobou strávenou jeho konzumací. Kdyby se toto měřítko mělo uplatnit na komiksový deník, nevyšel by z toho úplně dobře: chystal se rok (plus redakční úpravy pro knižní vydání) a já ho slupla za jeden den. Jenže potěšení z něj hned tak nepřejde. Kdoví, třeba mě vyprovokuje si zase jednou zkusit nějaký deníček psát. Zkrátka si myslím, že stojí za to a že byste si ho mohli taky přečíst. Dá se i dávkovat, aby vám to čtení vydrželo déle, než mně, a procházet si deník pěkně po dnech. Začít se dá kdykoliv, třeba zrovna dnes:
Pá, 3.2.: Vstávám relativně brzo, asi v půl devátý. Ráno cvičím půl hodiny či kung. Jaterní forma. Prevence senné rýmy a jiných mých jarních potíží. Tohle je forma Fénix zdraví východ slunce. Dobrý je taky cvik, kde se člověk má vztekle zašklebit, protože vztek je emoce, co se pojí s prvkem dřeva – jara – jater. Zašklebit – uvolnit. Nádech – výdech. Pavouk se spouští na hedvábné niti dolů. Chytrá kočka si hraje se svým ocasem. Tyhle poetické názvy miluju! Marně přemýšlím, jak bych nazvala sebe. Stará opice chce zůstat ve formě?