• Text: ťuhýk - foto: ťuhýk

Když máš v chalupě orchestrion


Další z víkendů na chalupě. Tentokrát ale trochu jiný. Pokosová pila, úhlová bruska a lazurovací štětce se totiž nechaly slyšet, že víkend co víkend makají, v posledních dnech že navíc vyfasovaly směny i v týdnu, a že by si rády vorazily a užily trochu klidu. Protože nám dobře slouží a jejich požadavek se jevil jako oprávněný, neměli jsme důvod jim nevyhovět.


Nápadů, co s načatou sobotou, jsme měli tolik, že jsme si z nich nedokázali vybrat. I napsali jsme si čtyři favorizované možnosti na papírky a jeden jsme si pak vylosovali. Vyhrál to echtovní chalupářský výlet do jedné obce na Příbramsku, kterou proslavili právě Chalupáři, a sice ti s velkým CH.


Oblíbený seriál měl právě další ze svých četných televizních repríz a nám se zachtělo projít se filmovými kulisami. Vypravili jsme se tedy do Třešňové, která se ve skutečnosti jmenuje Višňová, a jestli se vám to moje povídání nechce číst do konce, tak vám už teď prozradím, že Třešňová se mi líbila víc.


Je tomu už šestačtyřicet let, co si pan režisér František Filip vyhlédl středočeskou vísku a rozdal role jejím nemovitým statkům. Hlavní úloha chalupy pana Humla připadla starému stavení na samém kraji vesnice, na svůj díl slávy si přišel i Vojáčkův rybník alias Kapřín, malebná stará fara byla obsazena coby plánovaný družstevní vejměnek a hospoda a zdravotní středisko si zahrály samy sebe. Desítky višňovských domků se přihlásily do konkurzu na domovy seriálových postav a jediná, která to měla domů trochu z ruky, byla Dáša Fuksová. Seriálové femme fatale našli tvůrci něco extra a dost nóbl až někde v Dobříši.


Jak že to nazpíval Waldemar Matuška v úvodní písni? Když máš v chalupě orchestrion, nevnímáš jak ten čas běží. Může být. Jenomže my orchestrion nevlastníme a běh času byl ve Višňové znát opravdu citelně.


Nejodolnější vůči zubu času se jevila vížka kostela sv. Kateřiny Alexandrijské, ale při pohledu zblízka nese i ona stopy pokousání. Do památkově chráněné raně gotické stavby s původním presbytářem a s barokními úpravami ostatních částí zatéká. Patronka kostela má v nebi na starosti referát ztroskotaných životních plánů. Řekla bych, že toho má nad hlavu a nemá kdy shánět řemeslníky na opravu střechy a okapů. Kostel byl zavřený, ale ze sakristie si nás všimla paní kostelnice, která zrovna v kostele uklízela a aranžovala květiny na oltáře, a odemkla nám. Nedalo mi to a zazpívala jsem tam jeden kánon z Taizé. Ukázalo se, že kostelík má nádhernou akustiku a paní kostelnice špatný sluch a dobré srdce. Dala se s námi do řeči, zajímala se, odkud jsme, vyprávěla nám o kostele a lidech, kteří ho navštěvují, a loučili jsme se s ní s vědomím, že odteď bude do svých modliteb zahrnovat i nás.


Hned před kostelem stojí hospoda. To nás nepřekvapilo, udivilo nás však, že nemá žádný vchod. Bez problémů jsme identifikovali zbytky dřívějších schůdků a dveří, přestavěných na okno, nový vstup jsme ale nikde neviděli. Vlastně to ničemu nevadí, protože hospoda je zavřená, zrušená, opuštěná, později na internetu dohledám, že se tu prý nějaký čas vyráběly psí konzervy, ale teď po tomhle stavení neštěkne ani pes. Škoda. Na limonádu jsme tak museli do hladového okýnka nové restaurace vedle zdravotního střediska.


Stará fara s šindelovou střechou tráví své stáří vzpomínkami na své mládí a vyhlížením lepších zítřků. Moc bych jí přála, aby se těch zítřků dožila a aby opravdu byly lepší. Aby nedopadla jako chalupa pana Humla. Nebýt informační cedulky hned vedle plotu, nikdo by ji v nesouměrně patrové zděné stavbě s panelákovými okny nepoznal. Na fotkách ji nenajdete, nezaslouží si žádnou pozornost. Na rozdíl od krásného plůtku s kunami. Tak se říká kamenným sloupkům, jak jsem se dověděla nedávno při plánování opravy našeho plotu. Takhle nějak by mohl jednou vypadat.


Na kraji vesnice se nám otevřely oči – název obce možná vůbec není odvozen od ovoce, ale má spojitost s hinduismem, je to vesnice boha Višny. A ještě něco se nám otevřelo – výhled do krajiny. Pod úvozem na ni shlíží i Ukřižovaný a snad je mu pohled na tu krásu útěchou.


Na jih jsme se vraceli přes Smolotely. Za hřbitovem tam zatáčí cesta do lesa. Stoupá a zužuje se, ohlíželi jsme se, ale ne, zákaz vjezdu tam nebyl, připadali jsme si jako v Řecku, není vidět do zatáček a nezbývá než doufat, že nepotkáme nikoho proti nám. Nahoře Petr horko těžko otočil auto a rovnou si dělal starosti, jak se bez újmy dostat dolů. Naštěstí jsme potkali jen rodinku s kočárkem, těm se dalo vyhnout. Příště tedy raději zaparkovat pod kopcem a na vrchol vyťapat pěšky. Jmenuje se to tam Maková hora a stojí tam poutní kostel Jana Křtitele a Panny Marie Karmelské a jakkoli nemám barokní architekturu zrovna dvakrát v lásce, uznávám, že tato stavba je skvost a má něco do sebe. A možná ještě o chlup víc se mi líbila přilehlá fara, lákalo mě to zazvonit, zjistit, jestli je někdo doma, popovídat u čaje.


Neudělala jsem to. Ten čaj jsem si dala později na chalupě a povídání jsem si nechala až na teď. Dřív jsem se k němu nedostala, Petr už zase pilně řezal a brousil a já natírala. A natírala. A natírala. Začínám v tom být fakt dobrá. V té znělce k seriálu Chalupáři se zpívá, že štěstí nekoupíš za milion. Ale chalupu s velkou dávkou štěstí ano.


#výlety #chalupa




www.laniusminor.cz

© 2016-2020 by Marie Jandová Created with Wix.com

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now