• Text: ťuhýk - foto: ťuhýk

Klub nenapravitelných optimistů


To Stalin jednou ráno vstane, venku je velice krásně, a povídá slunci: Slunce, slunce, řekni mi, kdo je na světě nejkrásnější, nejrychlejší, nejsilnější? Slunce ani na chvíli nezaváhá: To ty, ó Staline, světlo světa! V poledne s tím Stalin přijde znovu: Pověz mi, slunce, kdo je nejskvělejší, nejgeniálnější, nejpozoruhodnější člověk všech dob? Slunce tvrdí: To ty, ó nesmírný Staline. Před večeří Stalin neodolá potěšení znovu se slunce zeptat, kdo je nejlepší komunista na světě. A slunce mu odpoví: Tak hele, Staline, jsi cvok, psychopat a nebezpečný magor a můžeš mi vlézt na záda, protože teď už jsem na západě!


Když tenhle vtip vyprávěl Leonid, trvalo to hodinu. A skupinka východoevropských emigrantů, která se na přelomu 50. a 60. let 20. století scházela v jedné pařížské hospůdce, se dobře bavila. Většinou byl ale kolem stolků klid, jak se sluší a patří na šachový klub. Měli se za nenapravitelné optimisty a čestným členem jejich klubu byl jmenován Nikita Chruščov za to, jak nepřestajně přispívá k rozšiřování jeho členských řad. Do spletitých životních osudů Igora, Leonida, Pavla, Gregoriose, Wernera, Tibora, Imreho a dalších členů klubu nechává Jean-Michel Guenassia, autor románu Klub nenapravitelných optimistů, postupně pronikat Michela Mariniho, syna středostavovské Francouzky a Itala dělnického původu. V roce 1959 je mu dvanáct, na pěti stech šedesáti stranách dospěje o pět let. Prozradí toho hodně o své nesourodé rodině i o sobě samém, o trampotách s dospíváním, poznamenaným mnoha ztrátami a předem prohranými boji s matematikou:


„Cyklista ujede 36 km po rovině, 24 km stoupání a 48 km klesání. Při stoupání jeho rychlost klesne o 12 km/h, při klesání se zvýší o 15 km/h. Když víš, že po rovině jel třetinu celé cesty a že obvod kola je 83 cm, zjisti: 1) rychlost cyklisty po rovině; 2) jak dlouho mu cesta trvala, jaké dosáhl průměrné rychlosti a kolikrát se otočila kola.“ Začali jsme trochu panikařit. Neřekli nám cyklistův věk ani v kolik hodin vyjel. Ani jestli měl třírychlostní přehazovačku, ani jestli při jízdě z kopce šlapal. „Možná kdybychom si vzali silniční mapu, bylo by to jednodušší.“ Oba jsme ztráceli půdu pod nohama, psali jsme spoustu čísel, přemýšleli, zvažovali pro a proti. Na metodě jsme se shodli. Byli jsme spokojeni. Cyklista nám nebude dělat žádné potíže. V téhle výzvě obstojíme a matiku se naučíme. Cécile mi nechala násobení a dělení. V počtech mi to jde. Bez problémů jsem psal a psal. „Jede rychlostí… 4 645 km/h!“ „Nejspíš jsi to zapomněl vydělit stem. Někde tam musí být trojčlenka.“ Hledali jsme, ale nenašli. Začali jsme znovu od začátku. Došli jsme ke stejnému výsledku. Cécile trvala na tom, že to musí přepočítat. Vyšlo jí 4 316 km/h. Navrhl jsem jí, ať posune desetinnou čárku. To odmítla. Nechápal jsem, proč bychom měli setrvávat v omylu. Bylo pravděpodobné, že ten zatracený cyklista šlapal rychlostí 46,45 km/h i do kopce, což svědčilo o jeho výjimečných atletických schopnostech a jisté matematické zvrácenosti.


K desetinné čárce chovám já osobně dost velký respekt a sebesnazší matematickou úlohu dokážu zkomplikovat tak, že sama sobě zabráním dobrat se jejího řešení. Je možné, že by v tom tkvělo tajemství, proč mě Guenassiův vypravěč a jeho o jednu, dvě generace starší přátelé, tolik zaujali? To by asi nestačilo. Dopředu jsem věděla, že první stovkou stran je potřeba se prokousat, pak teprve knížka chytne a nepustí. Taky se vyplatí přečíst ji v co nejkratší době, bez odkladů a prodlev, což z knížky vzdor její bichlovitosti dělá ideální četbu na dlouhé cestování vlakem. Román je tak zalidněn, že postavám nebude stačit jedno kupé, rozptýlí se po celém vagónu, můžete si přesedat od jednoho hrdiny k druhému, jako byste v tašce neměli jednu knihu, ale rovnou celou poličku. Podle jízdenky pocestujete z Prahy do Ostravy přes Kolín, Pardubice, Českou Třebovou, Olomouc a Hranice na Moravě, ale ještě před první zastávkou se z trasy notně odchýlíte, za okny se vám mihne Petrohrad a Londýn a místo v Ostravě vystoupíte v Paříži. Prvních pár desítek stran je to cesta jen s Michelem a jeho rodinou a vleče se to jako jízda courákem, ale když přistoupí Igor a krátce na to další cizinci, kola se roztočí a začne to ubíhat. A jakmile se seznámíte se Sašou obestřeným tajemstvím, budete si přát, aby ten vlak už nezastavoval a nikde nekončil, budete si chtít tu jízdu prodloužit a těch pět set šedesát kilometrů, pardon, stran, vám bude připadat málo. Nedává to smysl, ale je to tak, a ne jinak. Mám pro to jediné vysvětlení: je to vážně moc dobře napsané.


Nabízí se otázka, proč. Ne proč je to tak dobré – to je věc talentu a výdrže autora a jazykového citu a vytrvalosti překladatele. Ale proč to číst. Proč trávit hodiny jízdou s cizími postavami, navíc vymyšlenými. Kam ta cesta vede? A není to ztráta času? Ještě mi není tolik, co mému tátovi, ještě jsem nedozrála k poznání toho nejpodstatnějšího. Ještě se ráda nořím do příběhů a věřím, že jsou inspirované, že ztratit se v nich neznamená bloudit, ale hledat a přemítat nad smyslem nalezeného:


Když člověk ví, co se stalo pak, jedna svíčka by nás nezabila. Jestli je na světě tolik lidí, kteří zapalují svíčky nebo věčná světélka, člověk musí věřit, že to k něčemu je a že čas od času jeden z toho množství blikajících plamínků upoutá Boží pozornost, nebo možná ta světélka zapalujeme jen proto, abychom si v naší lidské temnotě dodali jistoty. Ale když člověk pomyslí na ty miliardy a miliardy světel, která byla od počátku lidstva, modliteb a klanění zažehnuta, může si taky říct, že Bůh, pokud existuje, od nás už nic nečeká.


Baví mě objevování takových střípků do mozaiky pravdy o Bohu a jeho stvoření na načekaných místech a v nepředvídaných knihách. A jestli to máte podobně, ale uniká vám, proč kvůli tomu pozotáčet půl tisíce stran, otočte jen první list, přečtěte si motto, vraťte Guenassiovu knihu zpátky do regálu a přemítejte jen o těch šestnácti slovech: Raději budu žít jako optimista a mýlit se než žít jako pesimista a mít vždycky pravdu.


Guenassia, Jean-Michel: Klub nenapravitelných optimistů. Argo 2012. Překlad Helena Beguivinová


#knihy