Nedávno jsem se nachomýtla k vyplňování žádosti o vízum do jedné zámořské země. Formulář začíná pěkně zostra – bezpečnostní otázkou pro přístup k rozpracované žádosti. Na výběr je jich dost: jméno oblíbené učitelky na základní škole, příjmení matky za svobodna, název ulice, ve které jste žil, když vám bylo 8 let. (Vzato do důsledku moc bezpečné nejsou a specialisté na kybernetickou bezpečnost radí podobné bezpečnostní otázky vyplňovat nepravdivě.) Žadatel tohoto příběhu si vybírá telefonní číslo z dětství a dělá na mě obrovský dojem, že si ho pamatuje, do chvíle, než poctivě přizná, že se od té doby nezměnilo a stále patří jeho rodičům. Uložením kontrolní otázky se nám otevírá samotný formulář žádosti. Odhadovaný čas vyplnění: 75 minut. Hodina a čtvrt testu inteligence (Patří Česká republika do kolonky země nebo stát?), paměti (Uveďte den, měsíc a rok začátku a konce studia.) a především trpělivosti (Po zaškrtnutí rodinného stavu rozvedený se rozbalí další série otázek na počet manželek a jejich současné adresy, zaměstnavatele a telefonní čísla). Poslední sada otázek: Jste terorista? Obchodujete s drogami, zbraněmi, dětskou pornografií? Jedete páchat trestnou činnost? Fakt by mě zajímalo, kdo by se dotazníkem protrpěl až sem a zaškrtl jednou jedinkrát ano. Negujeme, co se dá, připojujeme fotku, hradíme poplatek, objednáváme termín pohovoru na konzulárním oddělení a doufáme v šťastný konec, kterého se skutečně dočkáme. Řeknu vám, být to moje žádost, nikam neletím. Vzdala bych to ještě před půlkou.
Kdo by měl rád formuláře, ty nastražené pasti nejasných kolonek, do kterých – hvězdičce povinného údaje navzdory – není co vepsat. Trochu větší zábava je s dotazníky. Velké oblibě se těší tzv. Proustův dotazník, inspirovaný francouzským spisovatelem, který sám sobě položil a zodpověděl 33 otázek. Přiznám se, že nemám ráda otázky, které v sobě mají nějaké nej. Neumím na ně odpovídat. Nejoblíbenější zaměstnání: Myslí se tím, čím bych chtěla být, nebo zaměstnání, které mi imponuje, i když bych ho já sama vykonávat nechtěla? Oblíbená barva: Čeho? Oblečení? V interiéru? V přírodě? Různé variace na tento dotazník bývají vděčnou osnovou časopiseckých rozhovorů s celebritami. Jsou ale i jiné dotazníky. Dokonce existují stránky, na kterých můžete dotazníky vytvářet a vyplňovat. Využívají je třeba studenti pro sběr dat k diplomovým pracím a témata jsou pestrá. Na jiném místě mě zaujal dotazník pro příbuzné pro ošetřovatelskou péči. Schválně si vyberte nějakou osobu blízkou, manžela, maminku, bratra, tetu. Máte? Tak a teď zkuste zodpovědět těchto šest otázek: Co potřebuje, aby se cítil dobře (hudba, společnost, klid)? Je pravák nebo levák? Které doteky nemá rád? Je zvyklý na teplo, nebo spíše na chlad? Co obyčejně provádí před spánkem? Ve které poloze usíná?
Otázky na tělo odkrývají míru poznání. Ať už sebe, nebo druhých. Taková dobře položená otázka může člověka zavést pěkně hluboko. Slovy Nietzscheho: Mám otázku pro tebe samého, bratře můj – jak olovnici tu otázku ti vnořím do duše, abych věděl, jak je hluboká. Tento citát uvozuje Knihu otázek Petra Bakaláře, brožurku kapesního formátu, která krom kratinkého úvodu obsahuje už jen otázky, celkem rovných pět set. Otázky jako podnět k poznávání sebe i jako impuls k rozhovorům a poznávání druhých. Líbí se mi. Sáhnout po nich, naslepo si říct číslo a přečíst otázku. Anebo jen tak někde zabodnout prst:
S kým byste nechtěl být o samotě?
Kterou informaci byste chtěl vědět o každém člověku, s nímž se setkáte?
Co po vás lidé nejčastěji chtějí?
O čem víte víc, než byste si přál?
Kde byste hledal ve vašem městě Boha?
Čeho máte doma největší zásobu?
Dal jste nějaké věci jméno?
Očima koho byste si přál vidět na několik hodin svět?
Kterou profesi byste si chtěl na týden vyzkoušet?
Potkal jste někdy anděla?
V které stavbě byste chtěl být kamenem?
U kolika lidí můžete na návštěvě otevřít ledničku?
Kolikrát můžete říct „my“ – kam všude se počítáte?
Do kterého obrazu byste rád vstoupil?
(Nejsem si tak zcela jistá, že tento příspěvek začíná úvodem a pokračuje statí, proto si nedělám hlavu ani se závěrem. Beztak teď počítáte pootvírané ledničky, děláte inventuru zásob nebo si povídáte s Renoirem na taneční zábavě v Moulin de la Galette.)
Bakalář, Petr: Kniha otázek. Portál 2001.