Co mají společného kázání a knihy? Jsou-li bezduché, dokážou vás uspat. Ty dobré vás mohou naopak probudit a naladit na Boží frekvenci. Od kázání se posledně jmenované očekává až příliš samozřejmě, od knih jen v některých případech, rozhodně ale ne od beletrie, nota bene od autora hlásícího se k ateismu. Kniha zvláštních nových věcí Michela Fabera je v tomto ohledu skutečně nová a zvláštní.
Anotace by mohla svádět k zaškatulkování románu jako sci-fi: „Peter Leigh, misionář s pohnutou minulostí, se vydává na nejdůležitější cestu svého života, aby mimozemšťany, lačné po křesťanské víře, zasvětil do učení Bible – Knihy zvláštních nových věcí. Tato výprava vystaví zatěžkávací zkoušce Peterovo náboženské přesvědčení, jeho povědomí o tom, co ještě zvládne lidské tělo, a ze všeho nejvíc prověří jeho lásku k manželce Bee.“
Popis cizí planety i domorodců, jejich způsobu života i jejich jazyka je určitě zajímavý, je ale jen jedním, ne zrovna hlavním vláknem příběhu. Totéž platí o misionářské lince s téměř obrácenými rolemi, kdy víra těch, kterým má být zvěstováno, zahanbuje víru toho, který ji má zvěstovat. Dalším, pro mě stěžejním, tématem je proměna vztahu dvou blízkých bytostí čelících fyzickému odloučení a narážejících na úskalí a limity sdílení pouze prostřednictvím slov. Kniha má neskutečně široký záběr a dáte-li jí šanci, otiskne se vám do srdce.
Právě proto, že je tak dobrá, nepíše se o ní snadno. Navíc už se toho o ní napsalo mraky. Třeba o řeči domorodých Oázanů, kteří sice ovládají základy angličtiny, mají ale velké fyziologicky podmíněné obtíže s výslovností některých hlásek, a tak jim kazatel přepisuje pasáže z Písma tak, aby tyto hlásky eliminoval, a zároveň si láme hlavu, jak vyprávět příběh o Jonášovi nebo podobenství o ovcích někomu, kdo nemá ani tuchu o moři, rybách a ovcích. Pozornosti recenzentů neunikl ani onen milý detail, že názvy kapitol tvoří slova, kterými jednotlivé kapitoly končí. A že jsou příjmení všech románových postav založená na jménech scenáristů a kreslířů Marvel Comics z doby Faberova dětství, prozrazuje v poděkování na konci knihy sám autor.
Možná méně toho zaznělo o pozoruhodných pasážích o víře („Jen se snažím chovat k lidem tak, jak by se k nim mohl chovat Ježíš. Tak si já vykládám křesťanství.“) a o modlitbě (Jen mu bylo líto, že nedostal šanci vysvětlit jí pořádně, jak funguje modlitba. Že nejde o to, aby člověk o něco požádal a ta žádost byla schválena či zamítnuta, ale aby přidal vlastní energii – samu o sobě bezvýznamnou – k nekonečně větší energii, jíž je Boží láska. Vlastně jde o stvrzení, že je součástí Boha, aspekt jeho ducha, který dočasně sídlí uvnitř těla. V zásadě jde o podobný zázrak, jako když dal Ježíšovi lidskou podobu.). Tohle že psal ateista?! A taky jsem ještě nenarazila na žádnou recenzi, která by se pochvalně zmiňovala o pohřební řeči ve dvanácté kapitole. Kdyby ji někdo chtěl pronést nad mou rakví, ráda se v ní budu usmívat.
"Bůh vidí všechny muže i ženy nahé. Šaty nejsou víc než fíkový list. A těla pod nimi jsou jen další vrstvou oblečení, masný oděv s neprakticky tenkým koženým svrškem, vyvedený v různých odstínech růžové, žluté a hnědé. Jedině duše jsou skutečné. Když se na to člověk dívá takto, nikdy se nemůže ve společnosti cítit rozpačitě, stydět se nebo si připadat trapně. Stačí jen oslovit duši svého bližního." Michelu Faberovi (za poctivého přispění překladatele Viktora Janiše) se oslovit mou duši rozhodně podařilo.
Faber, Michel: Kniha zvláštních nových věcí. Kniha Zlín 2016. Překlad Viktor Janiš.