Hustý plnovous a výrazný knír, dýmka, bohaté tetování písmeny a znaky různých fontů – Martin Pecina vypadá na fotografiích nepřehlédnutelně. Povolání typografa ale patří spíš k těm, s jejichž prací se pomalu každý člověk denně setkává, ale jen málokdo ji vnímá. U knížek nás zajímá autor, překladatel, ilustrátor, možná nakladatel, ale jméno grafika a sazeče se kolikrát ani nedostane do tiráže. Pravděpodobnost, že jste v ruce drželi knížku, kterou graficky vypravil právě Martin Pecina, je přitom dosti vysoká – však mrkněte na jeho stránky.
Knih, pod kterými je podepsán, jsem četla už několik, avšak jeho jméno jsem zaregistrovala, až když figurovalo v roli autora. Jeho dílo Knihy a typografie jsem si půjčila v letošním vydání, které je, považte, za šest let existence knihy již třetí. Kdo by to do publikace s tak specifickým tématem řekl! Jenže stačí přečíst pár stránek, možná dokonce stačí jen knihou zalistovat, aby člověk odhalil tajemství jejího úspěchu.
Tak předně: je vymazlená. V pevné vazbě, s ražbou na deskách (a deskami bez přebalu), v neobvyklém formátu, na dvou různých papírech, s poctivou bavlněnou záložkou, originálním odsazením odstavců, promyšlená do detailů. Aby taky ne, když si ji autor sám udělal, opáčíte. Jenomže typograf tu knihu nefinancuje, takže do toho, jak bude vypadat, kecá taky – a nejen – nakladatel. Takže v tomto případě patří uznání též nakladatelství Host.
Knižní nakladatel je bytost bezelstná, nadmíru křehká, při neopatrném zacházení hrozí roztříštit se až na samotnou molekulární podstatu. Upřímně se vyděsí při pohledu na čistě typografickou obálku. Na čele mu vyvstávají krůpěje ledového potu už jen při zmínce o netradičním technickém řešení. Tři otčenáše odříká pokaždé, když se paginace přesune ze spodního okraje sazby na kterékoliv jiné místo dvojstránky. Z každé nepotištěné stránky dostává černý kašel, psotník a svědivou vyrážku. Protikladem je mu typograf – rebel, podvratný živel a liška podšitá. Za svou práci bere nehorázné peníze a má neomezené množství času vymýšlet nespočet anarchistických aktivit, kterými nebohého nakladatele vytrvale a se zvrácenou rozkoší deprimuje. Navrhuje nudné knižní obálky, které ani zdaleka nenaplňují spotřební podstatu upravovaného zboží, plýtvá místem a odmítá přijmout dobře míněné designérské rady od překladatelů, sekretářek a zaměstnanců účetního oddělení.
Dále: je obsažná. Něco přes tři sta stran pojalo jak odborné informace, tak osobněji formulované texty o knihách, knihovnách a čtenářích. Martin Pecina pamatoval při psaní nejen na lidi z oboru, ale i na laiky, které písmo a úprava knih zajímá. Je radost nechat se jím provést světem čtverčíků, glyfů, dříků, minusek, slitků, účaří, vakátů a záseček. Odborná pojmenování jako by si odskočila z Tolkienových stránek. Kniha je členěna do tří oddílů: Kniha, Knižní grafika a Knižní písmo. Zejména v druhém z nich je výkladový text hojně prokládán ukázkami a příklady tištěnými v kontrastní barvě. V závěru nechybí slovníček pojmů a přehled doporučené literatury. Jak čtenář s každou další stránkou proniká do zákonitostí volby formátu, papíru a písma, pravidel zalamování textu a fíglů optické korekce znaků, podrobuje kritickému zkoumání i publikaci, ve které o tom čte – jestli dělí slova, jak zarovnává interpunkční znaménka, zda odstavcem neprotéká řeka, zkrátka jak pohodlně se čte. Něco platí na všechny čtenáře obecně, něco je věcí osobních preferencí a zalíbení. Mně osobně se v druhé části trochu obtížně těkalo mezi lichými stranami souvislého textu a sudými stranami názorných ukázek, nejsem si ale jistá, že umístit příklady přímo do textu a rozdrobit jimi plynulý výklad by působilo čitelněji. Trochu víc mě rušilo nekonvenční pojetí odstavců. Podoba knih je pevně daná a každý experiment s designem je na úkor pohodlného čtení. Co snese umělecká publikace nebo dětská kniha, beletrie ustát nemusí. Kniha Martina Peciny je na pomezí odborné literatury a sbírky esejů a navíc je sama sobě metatextem, takže jistá drobná výstřednost v sazbě je pochopitelná. Nic to ale nemění na tom, že ani po třech stech stranách jsem se s odstavcem odsazeným pouze tabulátorem v běžícím řádku namísto vysazení na nový řádek nezžila.
Konečně: je čtivá. Notně k tomu přispívají dva aspekty, které autor sebevědomě proklamuje v úvodu. Je to jednak osobní tón:
Abych obhájil potištěný papír, pokusím se psát stručně a osobně. Protože věřím, že v životě je podstatná jenom přímá osobní zkušenost, která (čas od času) může mít i obecnější platnost. Chtěl jsem vyrobit knížku, která by se dobře četla navečer v posteli. Nebo v tramvaji, ve vlaku, v restauraci. Pár esejů, trochu praxe a možná i krapet nezbytného skuhrání, které patří ke koloritu našeho oboru. Ale v prvé řadě text s názorem, třeba notně pokřiveným. Žádný bezpohlavní katalog designu, hyperkorektní teoretizování nad údělem a smyslem grafického designu, žádný další špatný překlad, vytištěný na křídovém papíře tak tlustém, že nešťastnému čtenáři při neopatrné manipulaci uřízne hlavu.
A tím druhým aspektem, jak už jste asi vytušili z ukázek, je vtip:
Každý text, dokonce i odborný, má být přiměřeně stravitelný a čtivý, aby potenciálního čtenáře netrápil víc, než je nezbytně nutné. Děsí mě ta přílišná vážnost, která odbornou literaturu provází a obklopuje, upřímně se bojím všech sterilních studií studených jak psí čumák. Psaní i čtení má být v prvé řadě radost, jinak postrádá smysl.
Chci věřit, že psaní knížky o typografii bylo pro Martina Pecinu alespoň takovou radostí, jako pro mě její četba.
Pecina, Martin: Knihy a typografie. Host 2017.