• Text: ťuhýk - foto: ťuhýk

Koronarozeniny


Nikdy mě neužilo na velké narozeninové pártošky, už vůbec ne, když šlo o mé vlastní narozeniny. Soudím, že to má co dělat nejen s mou povahou, ale i s datem mého narození. To se v kalendáři pohybuje na hraně dvou ročních dob, rozuměj rádo by bylo jarním, ale zima si ho drží ve svých spárech. Navíc spadá do doby postní, vždycky, bez ohledu na to, kdy se ten který rok slaví Velikonoce. Žiju s tím už pár desítek let, dost dlouho na to, abych se s tím srovnala, takže nazrál čas posunout se do dalšího levelu.


Napsat, že jsem letošní narozeniny slavila v karanténě, by bylo zavádějící – ještě totiž můžu chodit do práce, i když většinu týdne to znamená jen ujít šest kroků z postele k počítači. Možná by se dalo říct, že mám zaracha, ale co je to za domácí vězení, když není kam jít, protože je skoro všude zavřeno? Jasně, mohla jsem pozvat čtyři kamarádky do drogerie nebo do galanterie, dostatečně velké, abychom mezi sebou mohly dodržet dvoumetrový odstup. Místo toho jsem zůstala – jako celý den a den předtím a den předtím a jako den potom a den potom – se svým mužem. Jednak proto, že si od něj žádný odstup držet nemusím (v malém bytě ani dost dobře nemůžu a už vůbec nechci), a pak taky proto, že vymyslel jednoduchý a skvělý plán, jak ten den udělat výjimečným a nezapomenutelným: vzal mě na procházku.


Zní to prostě, ale tak jednoduché to není. Tak za prvé: pohyb venku je povolen pouze s rouškou, vezmi, kde vezmi. Hned zkraje týdne jsem se nechala strhnout, a že když šije celé Česko, tak taky nějakou spíchnu. Abyste věděli, Petr obnovil provoz v docích, vrátil se k rozpracovanému modýlku, vázal ráhnovíčko a s odzbrojující samozřejmostí předpokládal, že mu ušiju plachtičky. Nejsem zrovna švadlenka Madlenka, tak jsem si převezla šicí stroj z chalupy do Prahy, že budu po večerech trénovat, a přibalila jsem i nějaké zbytky bavlněných látek. To se tedy výborně šiklo, jakmile vyvstala potřeba opatřit si roušku. Našla jsem si video s podrobným návodem, nastříhala látky, zažehlila sklady, postavila stroj na stůl a – a uvědomila si, že přívodní šňůra s pedálem zůstala na chalupě. No řekněte, nejsem ťuhýk? Rozladěně jsem všechno uklidila a šla spát. Stejně mi to ale nedalo a druhý den jsem se hecla a švy sešila v ruce. Šicí stroje jsou přece poměrně mladým vynálezem a šaty třeba pro Karla IV. taky musely nějak držet pohromadě. Přiznám se, na svůj výtvor, dvouvrstvou roušku ze dvou barevně sladěných látek a s průstřihem na vnitřní straně pro vložení filtru z vysavače, jsem hrdá, jakkoli nezapírám, že ty stehy jsou divoké až hanba a do královské krejčovské dílny by mě rozhodně nepřijali.


Otce vlasti jsem v předchozím odstavci nezmínila náhodou. Krom roušky v panujícím nouzovém stavu potřebujete pro pohyb venku najít místo ideálně pusté, nebo alespoň s minimální koncentrací lidí. V miliónové metropoli za slunečného dne úkol se stupněm náročnosti sedm na pětibodové stupnici. Sedli jsme do auta a projeli Zadní Kopaninou (nemožnost zaparkovat), Radotínem (hustá zástavba), Černošicemi (čilý ruch na březích Berounky) až za Dobřichovice, do vesničky Karlík. Jen kousek od Karlštejna tady stával hrádek založený pravděpodobně Karlem IV. pro jeho ženu Elišku. K tomu, co z něj zbylo, vede svatojakubská cesta, ale my jsme tak daleko nešli, hlubokými lesy karlštejnskými jsme prošli jen přes Krásnou stráň do Vonoklas a zpět, to už skoro za tmy. Potkali jsme nějakých pět psů a ne víc než deset lidí, všechny s rouškou, teda ty lidi, ze psů ji neměl zatím ani jeden. A v lese kvetly fialky, skoro stejně něžné a voňavé jako ty, které kdysi dávno donesl do porodnice jeden šťastný tatínek jedné šťastné mamince. Pravda, nemůžu to vědět, ale můžu si to myslet.


Ke štěstí stačí vlastně docela málo. Jen co je málo a co je štěstí vnímáme každý trochu jinak... Buďte šťastní. I teď. Právě teď!


#výlety


www.laniusminor.cz

© 2016-2020 by Marie Jandová Created with Wix.com

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now