• Text: ťuhýk - foto: ťuhýk

Kouzelný vdoleček



Měla jsem cestovatelský sen: podívat se na Solovecké ostrovy. Už jsem si vyhlédla i zájezd, který tehdy průvodcoval (a stále ještě průvodcuje) Fík, krajan od polských hranic. Je s podivem, že mě to táhlo právě tam. Mě, která trpí chronickou averzí vůči všemu ruskému. Tam, kde tolik lidí trpělo a umíralo. Snad pro tu touhu dotknout se klášterních zdí a ucítit na prstech dech mnichů pěti století. A taky trochu pro tu jinakost přírody bílého severu.


Nikdy jsem se na tu cestu nevydala. A přece se mi ten sen před nedávnem nečekaným způsobem vyplnil. Stačilo koupit si Kouzelný vdoleček. Vzpomínáte na tu pohádku o dědečkovi, který dostal chuť na koblížek, a babičce, která mu ho na másle usmažila a položila na okno, aby vychladl? Jenže koblížek byl neposeda. Chvíli kouká nalevo, chvíli napravo, támhle je louka a tam ves, tam je cesta, za ní les. A už se po té cestě kutálí pryč. Tak přesně tenhle motiv, vdolek zakutálený do světa, využil ruský spisovatel Michail Michajlovič Prišvin jako rámec svých cestopisných črt po ruském severu. V první půlce knihy s pohádkovým názvem se přidává k poutníkům do kláštera na Soloveckých ostrovech, v druhé části se pak rozepisuje o životě rybářů a své plavbě kolem Kolského poloostrova přes Lofoty do Norska.


Prišvin se narodil o rovných sto let dříve než já a cestu do Laponska podnikl na počátku 20. století – Kolobok vyšel poprvé v roce 1906. Čtu si jeho řádky a cestuji nejen prostorem, ale i časem. Obrázek, který si tak o ruském severu dělám, už dnes žádná cestovní kancelář zprostředkovat nemůže. Autorův text je navíc neskutečně podmanivý; jak se píše v předmluvě: Kdo se jednou začetl do Prišvina, již nikdy nebude moci míjet přírodu lhostejným zrakem. Jedna věc je všímat si přírodních krás, ovšem umět o těch krásách taky krásně psát je věc jiná. Když se to povede, zní to takto prostě a takto dokonale: Západ slunce v Norsku – to je požár na horách. Jedeme kupředu a slunce podpaluje nové a nové černé hory…


Kdyby o svém kraji a svém životě vyprávěli domorodci samotní, mnohé by považovali za natolik přirozené a samozřejmé, že by se o tom ani nezmínili. Autor, návštěvník z jihu země, kde zítra znamená již včera, umí dobře vypozorovat a zachytit specifika severu. Třeba hejna komárů, před kterými není v létě na ostrovech a četných jezerech úniku. Kdo by se tedy divil, že jen co dorazí k břehu, touží se schovat: Vyskakuji z loďky a střemhlav prchám ke stanu; otvírám dvířka a místo lidí spatřím v pološeru sobí parohy. Vběhl jsem do sobího stanu. Zvířata se nebojí. Prohlížím si je. Tady jsou tyhle křivé haluze parohů tak přirozené. Tady v Laponsku je tolik křivých linií: křivé větve smrků, skloněné k zemi, křivé borovice, křivé břízy, křivé nohy Lopařů, střevíce se špičkami zahnutými vzhůru.


S pojmem Lopaři jste se nejspíš ještě nesetkali a asi už ani nesetkáte. Překladatelé z nějakého důvodu sáhli po slově, používaném v 19. století pro Laponce. A dnes už ani toto není politicky zcela korektní označení; nechcete-li se nikoho dotknout, držte se raději výrazu Sámové. Podobně by si dnes už těžko někdo troufnul psát takto o Romech: Dozvěděl jsem se, že ti cikáni jsou z Kargopolu, že zanechali kočovného života a koupili si dům a teď že sem přišli protože složili slib. Bylo divné, že Carmen nechtěla hádat z ruky a cikáňata nežebrala kopejky.


Jak patrno, neomezoval se autorův pozorovací talent jen na přírodu; stejně tak dobře si všímal i lidí. V textu je několikrát zmíněn jeho fotoaparát, ale v českém vydání byste snímky z cesty hledali marně. Nicméně stačí jen pár slov a postavy před vámi ožívají: Tady je můj známý mužiček, který sem připutoval z Uralu. Cesta ho utýrala. Je to vidět na jeho zarudlých očích, na vpadlých tvářích. Ale září štěstím. Sedí vedle hnízda racků, dělí se se samicí a mláďaty o sousta svého postního pirohu, cosi brouká a živě rozpráví s ptáky. Přicházím k němu. „Nu, jak je?“ „Vý-ý-bor-ně!“ A celý jeho umučený obličej září. Mně se prostě chce ukrást, vzít mu kousíček jeho štěstí.


Lavvu, Chibiny – dva pojmy za mnohé, které mě přiměly odložit knihu a naťukat výraz do internetového vyhledávače. Jako když člověk vyjde z lesa a odkryje se mu pohled na louky a pastviny, jako když vyjde na kopec a otevře se mu výhled do širého kraje, tak se mi odhaloval rozlehlý svět omývaný Bílým, Barentsovým a Norským mořem. Svět bílých nocí a polárních dnů. Ideální kulisy pro depresi, tu omrzlinu mysli. A přesto, či snad právě proto jedna z nejsilnějších vět celého toho kouzelného cestopisu je o smíchu: A je tak divné si pomyslit, že tady, téměř na konci světa, tihle lidé, celým světem zapomenutí, mohou se smát tak nevinným dětským smíchem. Státníci se docela jistě musí postarat o ochranu tohoto kočovného národa. A nechť pak, až lidé v městech zapomenou na smích, nechť je pak kočovníci tomu naučí!


Tak se mi zdá, že pomalu dozrává čas učit se od kočovníků!


Prišvin, Michail: Kouzelný vdoleček. SNKLHU 1956. Překlad Olga a Pavel Bojarovi.


#knihy



www.laniusminor.cz

© 2016-2020 by Marie Jandová Created with Wix.com

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now