Z Plzně do Tábora se dnes autem dostanete zhruba za dvě hodiny. Záleží na hustotě dopravy a trase, kterou zvolíte – ve chvíli, kdy píšu tyto řádky, mi Google maps nabízí nejrychlejší cestu přes Prahu!
V sobotu 23. března 1420 se ze starobylého západočeského města do nově vzniklého jihočeského hradiště vydala skupina čtyř stovek mužů, žen a dětí. Doprovázelo je devět jezdců a dvanáct vozů, ale jinak všichni putovali pěšky a pochod zvládali zdatně, takže v pondělí už měli větší kus cesty za sebou. V patách jim ale byli pronásledovatelé. A když už bylo jasné, že se střetu nevyhnou, využili poutníci mírného náskoku a znalosti terénu a vybrali si strategicky vhodné bojiště.
Jsou konflikty, které vejdou do dějin, a bitvy, o kterých se píše v kronikách. Bitva u Sudoměře k nim patří. Mimochodem, pohled na vzájemnou polohu míst na mapě vyjevuje, že si tehdy Žižka a jeho soupoutníci pro svou cestu z Plzně do Tábora taky nevybrali nejpřímější trasu.
Přesně devět měsíců před Božím hodem vánočním slavíme my katolíci svátek Zvěstování Panně Marii. Evangelista Lukáš zachytil rozhovor mezi andělem a Marií takto:
„Buď zdráva, milostí zahrnutá, Pán s tebou.“ Ona se nad těmi slovy velmi zarazila a uvažovala, co ten pozdrav znamená. Anděl jí řekl: „Neboj se, Maria, vždyť jsi nalezla milost u Boha. Hle, počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Ten bude veliký a bude nazván synem Nejvyššího a Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida. Na věky bude kralovat nad rodem Jákobovým a jeho království nebude konce.“ Maria řekla andělovi: „Jak se to může stát, vždyť nežiji s mužem?“ Anděl jí odpověděl: „Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní; proto i tvé dítě bude svaté a bude nazváno Syn Boží. Hle, i tvá příbuzná Alžběta počala ve svém stáří syna a již je v šestém měsíci, ač se o ní říkalo, že je neplodná. Neboť ‚u Boha není nic nemožného‘.“ Maria řekla: „Hle, jsem služebnice Páně; staň se mi podle tvého slova.“ Anděl pak od ní odešel.
Zvěstování je vlastně svátkem velkého údivu. A ten den roku čtrnáctistého dvacátého byli udiveni mnozí. Jen ten důvod byl mnohem méně svatý, byť aktéry na obou stranách vedlo k jejich činům zbožné přesvědčení, že s nimi je Bůh a možné je tedy všechno.
O bitvě samotné se rozepisovat nebudu. Dějepis mi nikdy moc nešel. A jako katolík bych boj radikálních husitů s katolíky těžko vylíčila objektivně a nezaujatě (což ovšem neznamená, že bych slepě stranila katolické straně). Navíc se vzhledem k letošnímu výročí o bitvě leccos napsalo – stručně a přehledně třeba zde. Vyprávět chci o místě, kde se odehrála. Nápis na vlakové zastávce sice zní Sudoměř u Písku, nicméně víska spadá pod obec Čejetice v sousedním okrese Strakonice. A já měla dlouhá léta za to, že Sudoměř leží u Tábora. Inu od polských hranic se to jeví jinak, než z nitra jihočeského kraje.
Markovec, Škaredý, Šilhavý – to, co zní jako jména husitských bojovníků, jsou názvy rybníků. Přidejte si k nim ještě Prostřední a máte celou skupinku, která se přiklonila k početně slabší straně a přispěla k vítězství, na které by bookmakeři vypisovali hodně vysoké kurzy. Žižkovi lidé vyhlíželi soupeře z plácku obklopeného vodami, na který se dalo dostat jen po úzkých hrázích, anebo po škaredém blátivém dně vypuštěného Škaredého, v němž koně a výzbroj přestávali být výhodou a měnili se v smrtící přítěž.
Je docela snadné si to tady představit. Hráz zpevňují mohutné stromy, za mnohými z nich by se dalo skrýt a staletá paměť stromů dala kmenům srůst a vytvořit průzory jako přírodní střílny. Když před několika lety bouřka vyvrátila mohutný dub, vydalo jeho dřevo na čtyři vysoké stylizované sochy husitských bojovníků a zbylo ještě i na dvě bytelné lavičky. Porostem na břehu se klikatí pěšinky, sejít z nich není moc kam, všude mokřady a hustý porost.
Všechno tu má pod palcem Žižka. Doslova. K pětistému výročí se začal budovat kamenný pomník, životní dílo Emanuela Juliana Kodeta, dědečka výtvarníka Kristiána a herce Jiřího, pomník ohromný tak, že si jeho stavba vyžádala pět let. Nohama stojí 390 metrů nad mořem, měděná přilbice mu sedí na hlavě o šestnáct metrů výš. Když se chcete podívat vojevůdci do očí, zabolí vás z toho za krkem. Ale kdo by se mu do nich odvážil pohledět. Příjemnější je zahledět se do větví stromů a zahlédnout strakapouda i s jeho červenou čepičkou, přece jen už je chladno, nebo se potkat pohledem s červenkou v bílé kamizolce s pořádnou oranžovou šálou kolem krku, aby si nenastudila hlasivky. To by pak nemohla zpívat.
Nečekejte, že spustí husitskou hymnu. Její píseň je klidná jako hladina zdejších rybníků v bezvětří a vnáší pokoj do duší. Chci věřit, že svůj mír už našly i duše těch, kdo se tady kdysi dávno pobili, a že už proti sobě nepozvedají meče, kuše, řemdihy, sudlice a palcáty, ale sklenky s rajským beaujolais, aby si připili na radost ze života věčného.