Chystám se vám napsat o Kuchyni. Obrázek by mohl svádět k domněnce, že vás zavedu do obchodního domu Ingvara Kamprada z farmy Elmtaryd u vesnice Agunnaryd, ale nebude tomu tak. To si jen nedokážu upřít potěšení podělit se s vámi o momentku, pořízenou kdysi na Zličíně a pracovně nazvanou Plyšová zabíjačka. Tento příspěvek však nebude o skandinávské kuchyni, nýbrž o Kuchyni skrz naskrz české. A zároveň o Kuchyni s velkým K, protože se tak jmenuje jedna stále ještě relativně nová pražská restaurace ze skupiny Ambiente, jejímž šéfkuchařem je Marek Janouch.
Když vám povím, že se Kuchyň nachází v Salmovském paláci, budete vědět, kde ji hledat? Na taxikáře nespoléhejte, protože pokud se drží pravidel, zastaví vám na opačném konci Hradčanského náměstí. Salmovský palác ale najdete snadno: stačí popojít k Hradu a zastavit se kousek před branou u sochy prvního československého prezidenta. Budova po Masarykově pravici je Salmovský palác. Pražský arcibiskup Vilém Florentin, princ Salm-Salm tady na samém počátku 19. století na místě několika menších šlechtických sídel nechal postavit luxusní bytový dům. Budovu později vlastnili Schwarzenberkové a po válce byla využívána k obytným účelům. Jak moc luxusní byty to po zestátnění byly, na to se zkuste zeptat spisovatele Pavla Kohouta, který tam svého času taky bydlel. Dnes už tu mají trvalé bydliště jen exponáty Národní galerie ze sbírky Umění 19. století od klasicismu k romantismu. No a od loňského podzimu tu sídlí Kuchyň (doufám, že taky trvale).
V létě musí být lákavé usadit se na terase s jedinečným výhledem přes malostranské střechy na město za vltavskými břehy. Za chladných dnů je cesta ke stolu trochu delší a vede po schodech do suterénu paláce, ve kterém se díky osvíceným stavitelům dochovaly starší prvky původních domů. Až si sem budete dělat rezervaci, chtějte stůl v místnosti před výčepem. Ne proto, aby vašemu pivu nestihla spadnout pěna, ale proto, abyste seděli dál od hrnců a lépe se vám dýchalo. Hned za dveřmi do Kuchyně totiž stojí veliká nefalšovaná rozpálená plotna, která z večeře v tomto podniku dělá gastronomický zážitek.
Čekejte zhruba toto: posadíte se a objednáte si pití, s největší pravděpodobností Plzeň nebo Kozla s upřesněním, zda si přejete dostat mlíko, šnyt, hladinku nebo čochtana. Pokud obsluze přiznáte, že jste v Kuchyni poprvé, dostane se vám poučení, jak to u nich chodí. Že na večeři nemají jídelní lístek, ale že hostům servírují čtyřchodové degustační menu a první chod že je kuchařův výběr tří předkrmů. My dostali na společném talířku bobek tataráku s topinkami, kopeček játrové paštiky a hromádku marinované červené a žluté řepy. A s přáním dobré chuti též nabídku, že si cokoliv kdykoliv můžeme přidat! Sníte tedy předkrmy, a že jich byla hrstička, pomyslíte na přídavek. Vrátíte se k němu ale až po polévce, kterou vám mezitím přinesou v porcelánové míse, z které si můžete nabrat, kolik se vám zlíbí. Zalili jsme orestované houby a čipsíky v talíři dvěma naběračkami bramborového krému, o kterém by Kája Mařík jistojistě prohlásil, že šel rovnou do ledvin. A pak jsme se dopustili té chyby, že jsme si nechali přidat po jednom předkrmu. Že to byl přešlap, se ukázalo při následujícím, hlavním chodu. Zavedou vás k té obrovské plotně a začnou vám odklápět pokličky z hrnců, kastrolů, rendlíků a pekáčků s poctivými českými jídly a přílohami. Mají navařeno zhruba šest věcí – dvě stálice, dvě sezónní a dvě denní. Nám bylo volit z bezmasé koprovky, kuřecích jatýrek v cibulové omáčce, hovězí veverky na kořenové zelenině, kuřecí rolády s houbovou omáčkou, moravského vrabce se zelím a kuřecích nebo daňčích řízků. Z bezradnosti nám trochu pomohl návrh, že si můžeme objednat dvě různá jídla v polovičních porcích. Asi by to tak dopadlo, nebýt toho, že definice poloviční porce je velmi pofidérní a zde – stejně jako na jihočeském venkově – se velmi blíží tomu, co bych označila za porci normální. Každopádně když jsem snědla tu ne tak úplně malou porci vrabce s jedním chlupatým knedlíčkem a dvěma plackami z vařených brambor, vyčetla jsem si ten jeden předkrm navíc, oželela jsem další hlavní jídlo a nechala si donést už jen trochu toho zelí, které se vážně povedlo a které by mohli ve výkladovém slovníku angličtiny uvádět jako příklad ve spojení s přídavným jménem moreish (čteno móriš, od slova more, více, ve významu chutný tak, že vyvolává touhu dát si víc). Mému spolustolovníkovi po jednom daňčím řízku ještě zbylo trochu místa na ochutnání kuřecích jatýrek. V této fázi nám zkušená slečna, která nás obsluhovala, naordinovala pauzičku, jejíž blahodárný účinek jsme ještě podpořili šťopičkou pálenky. Zbývaly dezerty, jedno dýňové pyré s oříšky a semínky, které jsme ještě zvládli na místě, a jeden tvarohový koláč s hruškami, který jsme si poraženi odváželi domů v krabičce.
Za tuhle hradní hostinu chtějí v Kuchyni bez dvou korun pět set na osobu, k tomu nějaké to pití, v součtu cena, která je vzhledem k lokalitě, servisu a kvalitě naprosto férová. Už se těším, až nám přijede nějaká návštěva, nejlépe ze zahraničí, protože dobrých míst, kam někoho vzít na české jídlo, v Praze vlastně zas až tolik není, natož na tak reprezentativním místě. Napadá mě vlastně jen jedna nevýhoda téhle Kuchyně, že je totiž dost těžké, ne-li nemožné, se v ní nepřejíst. Takže další návštěvu naplánujeme někdy na konec pracovního týdne, abychom pak ty kalorie ze všech těch vajec vražených do knedlí, bramborového škrobu a vydatných živočišných tuků spálili poctivou fyzickou prací na chalupě.
Comentarios