• Text: ťuhýk - foto: ťuhýk

Leť, myšlenko!


Temistocle Solera. To prosím pěkně není žádné zaklínadlo, nýbrž jméno jednoho muže z předminulého století, a i když jste možná neslyšeli o něm samotném, vsadím se, že jste slyšeli, co napsal; dokonce s velkou pravděpodobností víckrát. Bylo mu něco přes pětadvacet, když si přečetl sto třicátý sedmý žalm. Patří k těm známějším - U řek babylónských, tam jsme sedávali s pláčem ve vzpomínkách na Sijón – a jistě ho četl už mnohokrát, ale tehdy se ho těch devět veršů dotklo mnohem hlouběji a myšlenky se mu rozletěly. Doslova:


Leť, myšlenko, na zlatých křídlech, Vznes se, zastav se v každém údolí a na každém kopci, Kde vane jemný svěží vánek Voní vůně rodné země. Pozdrav břehy Jordánu, Zbořené věže Siónu… Ó, má vlasti, ty krásná, ty ztracená! Ó, drahá vzpomínko, můj drahý osude!


V italském originále je ten text výrazně zpěvnější: Va, pensiero, sull’ali dorate. Kdesi jsem se dočetla, že právě na těchto slovech otevřel Giuseppe Verdi nabízené libreto. Přijal ho, zhudebnil a vytvořil jednu z nejkrásnějších oper: Nabucco.


Na jméně Nabuchodonozor by si jeden jazyk vylámal, novější varianta Nebukadnesar není o moc lepší. Oproti tomu pojmenování Nabucco má v sobě cosi familiárního, mazlivého, něžného. Předobraz titulní postavy, Nebukadnesar II., se ovšem s nikým moc nemazlil, rozhodně ne s Židy. Byl to právě on, kdo nechal zbořit jejich chrám v Jeruzalémě a vyhnat je do babylónského zajetí. Je pravda, že uměl nejen ničit, nýbrž i tvořit, z jeho popudu vznikl jeden ze sedmi divů světa, visuté zahrady Semiramidiny, a Babylón byl za jeho vlády největším městem tehdejšího světa. O tom ale Verdiho opera mlčí.


Začíná zkázou chrámu a zavlečením Židů do zajetí. Pokračuje intrikami domnělé Nabuccovy dcery Abigail, spřáhnuté s Baalovým veleknězem. Poté, co král po zásahu bleskem přijde o rozum, nasadí si Abigail korunu a přiměje krále odsoudit Židy k smrti. Využitý a nepotřebný král se nakonec sám ocitá ve vězení. A máme tady vzorovou bezvýchodnou situaci, beznadějnou podobně jako byla situace národů porobených Habsburky. Mladý Solera se ze své frustrace vypsal ve svém libretu k Nabuccovi a opera získala na popularitě i díky osvobozeneckému podtextu. Zároveň ale je to biblický příběh, apolitický a nadčasový, příběh o tom, že Hospodin má zvláštní zálibu ve ztracených případech. Příběh, který je jednou velkou modlitbou.


Kdybych byla jedna z těch plačících na břehu Eufratu, s citerou pověšenou na topolu, jakou píseň bych zpívala? Zpívala bych vůbec, s hrdlem sevřeným? Takto přemítám na břehu zámeckého jezírka v Blatné a zpěv, který při tom zaznívá, nepochází ode mne, nýbrž od sólistů a sboristů Jihočeského divadla. Ti rozhodně hrdlo sevřené nemají! Když nás kamarádi lákali na jedno ze dvou představení českobudějovického operního souboru v zámeckém parku, moc se nám nechtělo. Nevyzpytatelnost počasí a lístky do předposlední řady nás téměř odradily. Pak se ale do prodeje dostaly vstupenky do přednějších řad a to už jsme se nechali zlákat. Ještě že tak. Byla to totiž nádhera nad vší pomyšlení.


Tak předně: z páté řady se na místě vyklubala řada první. Vzhledem k tomu, že účinkující hráli přímo na trávě před námi, stíral se v některých scénách rozdíl mezi hledištěm a jevištěm, takže jsme byli téměř fyzicky vtaženi do děje a navíc jsme mohli vidět a slyšet pěvce z takové blízkosti, která v divadle není možná už kvůli orchestřišti. Tady měl orchestr zastřešené pódium postavené na kraji pomyslné scény a nemyslete si, nebylo to pár symbolických hráčů, ale kompletní ansámbl. Stejně tak sbor byl překvapivě mohutný, na počet ještě posílený dětským sborem. Titulní role krále babylonského se s velkou ctí zhostil Alexandr Beň, z dalších sólistů si mě nejvíc podmanili představitelé záporných rolí, skvělá Ivana Veberová v roli Abigail a Michal Marhold jako velekněz Baalův. Ten toho ve srovnání s jinými až tolik nenazpíval, i tak ale dostal velký prostor, strávil na scéně podstatnou část tříhodinového představení a ani na vteřinu nevypadl ze své role a výrazově se v ní vyřádil, radost pohledět. Výrazné byly ostatně i jeho převleky, stejně jako kostýmy proradné Abigail. A že si s představením jeho tvůrci pohráli po všech stránkách, dokládala i práce se světlem a využití ohňů a rachejtlí.


Počasí, kterého jsme se tak báli, nakonec vydrželo. Vydržet se dali i komáři, diváci si navzájem půjčovali repelenty, účinkující snášeli útoky hmyzu se stoickým klidem, a když jedné sboristce přímo před námi došla trpělivost a komára přesným pohybem ruky rozplácla na hrudi, aniž by to rozhodilo její něžný zpěv, nešlo se neusmát. Zádrhel celého představení pod širým nebem se nakonec ukázal v jedné netušené a těžko pochopitelné okolnosti, totiž že v tak malém městě někdo povolil konání dvou koncertů v jednom termínu a pomalu na jednom místě. Tím jedním byla Verdiho opera v zámeckém parku, tím druhým oslava 30 let Anča Bandu pod sokolovnou. Vzdálenost mezi oběma místy vzdušnou čarou sotva pět set metrů. Když sbor Židů se svíčkami v rukou potichu pouštěl myšlenky na zlatých křídlech nad údolí a kopce, ozývala se zpět hlučná rocková ozvěna, která režiséra přiměla představení přerušit a pokusit se s pomocí přítomné paní starostky vyjednat s rockery příměří a ztlumení jejich aparatury. Ne že by to ztlumení bylo znát, skoro jsme se báli, aby po nás při odchodu z parku někdo nechtěl doplatek za druhý koncert.


Je vlastně s podivem, že nás ten rušivý element až tolik nerozladil. On pro to hodně udělal pan režisér Tomáš Ondřej Pilař, když vracel sboristy na místo, které zaujímali před přerušením, a omlouval se za vynucenou přestávku s vtipným komentářem, že trvala přibližně stejně dlouho jako trval při premiéře na stejném místě, totiž po sboru Va, pensiero, sull’ali dorate, potlesk publika. Výkony umělců a nasazení všech, kteří se o představení zasloužili, byly zkrátka mimořádné a nějaká Anča ani její band na tom nic nemění. Však se taky tvůrcům dostalo poděkování i od hostitelky, paní hraběnky Jany Germenis-Hildprandt. Byl to opravdu nečekaně vydařený večer, jak se říká: hluboký umělecký zážitek. Hlubší než letní noc, kterou jsme se po úzkých venkovských silničkách, provázeni svítícíma očima lovících koček a pasoucích se srnek, vraceli zpátky na chalupu.


Verdi, Giuseppe – Solera, Temistocle: Nabucco. Jihočeské divadlo. Zámecký park Blatná, 24.7.2021.


#hudba