Ulicemi většinou rázuju s uchem na telefonu a v hromadné dopravě cestuju s nosem v knížce. Je to moje strategie, jak si v davu vytvořit kolem sebe bublinu soukromí. Občas se pravda najde někdo, koho má četba zajímá natolik, že než aby pošilhával po hřbetě, rovnou se mě zeptá a případně zapřede hovor. Z některých pravidelných spolucestujících se tímto způsobem stali známí. Většinou se ale i ostatní tváří, že tam vlastně vůbec nejsou, a nerušeně si každý jedeme za svým.
Jsou ale dny, kdy nechám knížku v kabelce, nebo dokonce doma, cesty, kdy si s nikým nevolám, situace, ve kterých není vhodné se čímkoliv rozptylovat, a tehdy se dílem s odvahou a dílem se zvědavostí rozhlížím kolem sebe a vnímám lidi, uzoulinké výseče jejich životů a kratinké vlny jejich hovorů. Překvapivě často se stávám svědkem úsměvných, dojemných, neobyčejných momentů, podněcujících k hlubšímu rozjímání.
Pod malostranským obloukem Karlova mostu fotografuje muž s namakaným aparátem mladou ženu, která si to užívá, zaujímá pózy, špulí ústa a všelijak se nakrucuje. Když je míjím, prochází zrovna kolem i maminka s malou holčičkou a z té scény mě vyprovází otázka: „Mami, co to ta paní dělá?“ Jak osvěžující moct na tu situaci pohlédnout svěžíma dětskýma očima.
Všední den, 8:30 ráno. Na úzkém nástupním ostrůvku zastávky tramvaje Staroměstská stojí manželský pár, odhadem kolem sedmdesátky. Paní měří pánovi krejčovským metrem délku nohavice. Těch pár metrů ke dveřím kanceláře pak okolo toho záběru spřádám příběh.
V kostele o pár lavic přede mnou sedí rodina: tatínek, maminka a dvě děti. Zrakem zachytím, jak tatínek v jednu chvíli plácne někoho přes prsty, jako že to se nedělá. Z jejich zasedacího pořádku mi vychází, že tou potrestanou musela být maminka. Pocítím sympatie, že se v té rodině měří všem stejným metrem.
Jsem na jiné mši a v jiném kostele, ve kterém jsem svého času vídala i jednoho muže a jednu ženu, oba očividně s lehkou formou Downova syndromu. Sedávali v první lavici a zbožně prožívali bohoslužbu. Ta nezapomenutelná chvíle nastala při sbírce. Když před ně ministrant nastavil košíček, otočila žena připravenou peněženku dnem vzhůru a vysypala z ní všechny mince. Možná to bylo jen pár drobných, ale síla toho gesta byla ohromující.
Nejčerstvější setkání podobně zvláštního druhu mám z tramvaje. Ten muž, odhadem čtyřicátník, přistoupil nejspíš už u nádraží, ale já si ho všimnu, až když se na svém sedadle otočí dozadu a polohlasně u toho zpívá. Tehdy se potká jeho pohled s mým, a jakmile se uvolní místo naproti mně, přisedne si. Je lehce opilý, jak se sám doznává, ale není agresivní a vlastně ani nijak zvlášť dotěrný, prostě má jen potřebu si s někým povídat a já mu připadám jako inteligentní člověk, jak se vyjádří. Svěří se mi, že ho ten den pustili po osmnácti letech z vězení, a konstatuje, že je špatný člověk. Namítám, že ještě žije a má šanci být dobrý. Přizná se mi, za co seděl, a je si jistý, že ho musím odsoudit. Opáčím, že ho neznám, a i kdybych ho znala, nepřísluší mi nikoho soudit. Upřeně se mi dívá do očí. Po tolika letech koukání na omezený počet tváří ho baví pozorovat lidi. Pak si trochu roztáhne výstřih trika, aby mi ukázal vytetovaný kříž a vyzná, že mu víra pomohla přežít vězení. Zeptá se mě, jestli jsem věřící. A jestli jsem svědkyně, rozuměj jehovistka. Když na první dotaz přitakám a na druhý zavrtím hlavou, s radostným překvapením zvolá: Tak oni ještě existují věřící lidi, kteří nejsou úplní magoři! Rozesměje mě. Popřeju mu, ať se mu daří. A od té doby na něj myslím, říkám si, jakou má na svobodě šanci, a modlím se zaň, aby byla velká, aby ji chytil za pačesy a držel se zuby nehty a hlavně vírou.
Možná bych měla přestat číst. Teda ne úplně, ale v MHD. Víc se dívat kolem sebe, nevnímat druhé jako nepříjemný dav cizinců, ale rozpoznávat v nich své bližní. A číst příběhy z jejich očí.