• Text: ťuhýk - Foto: ťuhýk

Mirotické setkání loutek a hudby


Ten pátek jsme měli na střeše pokrývače. Po dlouhých měsících čekání, až bude mít čas, a dlouhých týdnech vyjednávání, kdy přesně ten čas bude mít, teď konečně šplhal po žebříku a hopsal po odkrytých trámech, měnil špatné tašky a namísto vydrolených hřebenáčů usazoval nové, už bez cementu, nasucho, na kartáče. Sluníčko se na něj zeširoka smálo, jak byl šikovný a jak rychle zvládnul první půlku. A smálo by se i dál, jenomže to dál se z neodkladných důvodů odkládá. To je k vzteku, řek by pantáta. To je k pláči, posteskla by si panímáma. To je prima, řekli jsme si my, stihneme loutky.

Ten víkend se totiž do Mirotic sjeli herci a hudebníci na setkání loutek a hudby, festival s šestnáctiletou tradicí a dobrou pověstí. Od sousedů jsme dostali nadšené doporučení na jedno představení v bohatém dvoudenním programu a díky zaneprázdněným řemeslníkům jsme se naň mohli vypravit, navíc s dostatečným předstihem, takže jsme stihli ještě i jedno dřívější vystoupení.

Pan Radek Pokorný se jako konferenciér festivalu pohyboval na place u Dolejšího mlýna v královském převleku, ale před čtvrtou hodinou na sebe hodil pruhované triko, seprané kalhoty a starou hučku a proměnil se v rybáře, aby s minimálními kulisami a maximálním nasazením sehrál pohádku O rybáři a jeho ženě. Tu přece všichni znají, jaký to má smysl, hrát tak známý kus? No, dětem to dá možnost se do představení aktivně zapojit a dospělí místo napjatého očekávání, kudy se bude vyvíjet děj, mohou s nadšením sledovat, jak se herec dostává do své role, takřka z nuly, jako by se mu ani nechtělo hrát, na plný plyn, tak plný, že už neuvádí do pohybu jen sebe, ale i diváky. Děti mu napovídají, opravují ho, poučují, vstupují do děje – a on je provokuje, chválí, nenechá se vykolejit, navazuje na ně, zve je na pódium, v jednu chvíli dokonce vyprázdní přední řady, když všechny děti nechá na jevišti předvádět s obrovskou modrou plachtou ohromnou mořskou bouři. Představení přitom potěší i dospělé a zapíše se do srdce i do paměti. Mně třeba obohatilo něhou, s níž se rybář obrací na svou nevděčnou ženu. Beru si ponaučení být tomu svému něžnému muži trochu víc kvítek aksamitovej a prdelka načechraná, bez touhy ovládat druhé a spokojená s chaloupkou s vyspravenou střechou.

Po Divadle Buřt se velectěné publikum mohlo proběhnout sprchou z hasičské stříkačky a vrátit se do šapitó svěží a natěšení, protože na jeviště nastoupilo Divadlo Víti Marčíka. To byl ten tip, co si nemáme nechat ujít, a my už víme proč. Pojetím divadla i zvoleným kusem se vlastně představení Víti Marčíka a jeho synka Jaroslava od toho předchozího nijak výrazně nelišilo, jen bylo o poznání expresivnější (tenhle herec od Pána Boha to snad ani jinak neumí) a mělo možná víc rovin. Tou základní byl příběh o Sněhurce, zlé královně, sedmi trpaslících a princi, který umí líbat tak, že i mrtví ožívají. Výraznou složkou byly písně: úvodní bylo – nebylo, pochod trpaslíků, oplakávání Sněhurky, skoro všechny počítaly s interakcí diváků a zavrtávali se mi do ucha. Ještě teď mi v něm zní: Jedna, dvě, tři, čtyři, pět, Mlsoun všem svačinu sněd. Schválně si to zkuste říkat hodně rychle a hodněkrát za sebou. Kromě hudebních vložek byla hra nabitá též zcizováky, záměrným vypadáváním z role a vysvětlivkami. Třeba jak z královny udělat stařenku přehozením vlečky přes hlavu (a k čemu je potřeba kolíček), jak nasimulovat let na koštěti bez koštěte (a jaké zásluhy mají loutkoherci z Kampy), nebo jak správně divadelně kousnout do jablka (a co si počít s plnými ústy). Pohádka v podání Víti Marčíka má ale ještě další rovinu, sahá do hloubky a vede do nitra. Jako ve chvíli, kdy Sněhurka bloudí hlubokým lesem, až přišla černočerná … (loutkář se odmlčí a nechá si napovědět:) tma. Tady bych chtěl pochválit děcka, protože v některých divadlech nám lidi volají černočerná noc. Jenomže noc není hrůzostrašná, protože po noci vždycky přichází svítání. Ale ve tmě, ve tmě světlo nemusíme najít. Anebo když v závěru nechává diváky hlasovat, jestli se má zlé královně odpustit, nebo zda má zemřít. Pak si vybere jednu dívku, která hlasovala pro královninu smrt, a pozve ji k sobě, aby sehrála umírající čarodějnici místo něj: S tím musíte počítat, že když neodpouštíte, tak umíráte. Sněhurka samozřejmě neumřela, princův polibek je důkazem, že láska je silnější než smrt a že vždycky všechno dobře dopadne. A jestli něco neskončilo dobře, tak to ještě není konec. Víťa Marčík, zjev z jižních Čech s kořeny na Valašsku, o sobě v jednom rozhovoru řekl, že je lhář mluvící pravdu. Na téhle jeho lži je hodně pravdy!

Festival pokračoval koncerty, džunglí ostrova uprostřed řeky Lomnice se ozývalo Sto zvířat a taky Laura a její tygři, ale my před divokými šelmami dali přednost jedné ochočené a vrátili jsme se do chaloupky právě včas, abychom kocourovi stihli povyprávět pohádku na dobrou noc. Vlastně dvě.

#divadlo #chalupa #hudba

www.laniusminor.cz

© 2016-2020 by Marie Jandová Created with Wix.com

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now