Na sklonku 90. let jsem pobývala několik měsíců v Kostnici, a třebaže pode mnou nikdo nezapálil hranici, já byla i tak celá žhavá, a vůbec ne do studia na univerzitě, pojmenované trochu cynicky po upáleném mistrovi, kdepak, mně se zapalovala lejtka. A jen širým vodám jezera, kterým prochází hranice tří států, aniž by kdo věděl, kudy přesně ta čára vede, tedy jen té mezinárodní nádrži oxidu vodného dnes vděčím za to, že uhasil zbloudilou jiskru dříve, než přeskočila. Možná jsem se tehdy malinko spálila, ale než jsem se vdala, tak se to zahojilo. Na čas strávený mezi Šváby mám dodnes hezké vzpomínky a jedna z nejvýraznějších patří karnevalu. Děvče z města bez výrazných obyčejů a zvyků, co zažilo maškarní jen ve školce, kouká a nestačí se divit, jaké srocení se to vydává na průvod městem. Nejen děti, ale taky a hlavně dospělí, mladší i starší, prodavačky i docenti z univerzity, nahastrošení i převléknutí do náročných kostýmů, s alegorickými vozy i sehranými kapelami, srocení ohromující svou pestrostí a omračující svou hlučností. Však se na tenhle rej masek někteří připravují i celý rok, zakládají karnevalové spolky a vyrábějí masky a secvičují pochodový krok.
Po dvou desítkách let jsem mohla něco podobného zažít znovu. TJ Sokol Mirotice oživil starou tradici a v půlce února se konal už osmý masopustní průvod. Jasně, nebyl zdaleka tak hřmotný ani výpravný jako ten kostnický, ale byl výrazně zábavnější, poněvadž tentokrát se pod maskami skrývaly tváře mnohých kamarádů. My dva jsme se letos mezi medvěda, klibnu, čerta, smrťáka a indiánského náčelníka vmísili ještě sami za sebe, náplavy s fotoaparátem - i tak jsme byli domkáři podél trasy průvodu hojně nakrmeni bůčkem a napojeni punčem. Bude-li nicméně naše sbratřování s místními pokračovat dosavadním způsobem, dá se očekávat, že příště už půjdu za čarodějnici a třeba přemluvím sousedovic černou kočku, aby mi seděla na rameni, a Petr bude držet chvost čínského draka a bude v hasičském, což nebude převlek, ale uniforma, protože jakkoli jsme to donedávna ještě nevěděli, jsme vlastně oba hasiči.
Jo, mirotičtí a najmě lučkovičtí dobrovolní hasiči, to vám je povedená partička! O těch ode mne ještě uslyšíte. První dojmy dávají tušit, že lepší sousedy jsme si na chalupě přát nemohli. Drazí drakobijci, řezníci a drůbežáři, princezny i vy, sousedé bez masek a převleků, děkujeme za to vlídné přijetí!
A jak že to dopadlo s průvodem? Rozpustil se prý někde u obecního úřadu, ale to už víme jen z doslechu. Pro nás skončil v hostinci u Baťků nad sklenicí horkého čaje a famózním masopustním vdolkem. Však byl usmažený s láskou šikovnou sousedkou Janou, které mimochodem taky patří ten šikovný zelený traktor, kterým její šikovný manžel vytlačil na naši zahradu ten nešikovný modrý náklaďák, rozebraný v historce Přivezli nám dřevo.
S vdolkem v ústech se nesluší mluvit, takže tady na místo slov nastupují obrázky. Jako by to bylo včera, vždyť ani to počasí se za ten měsíc nijak zvlášť nezměnilo…
Comments