Místo u okna

V 80. letech 20. století zažilo Japonsko období rychlého ekonomického růstu a v očekávání vyšší poptávky po výrobcích a službách firmy s předstihem nabíraly větší množství zaměstnanců. Když pak po pár letech bublina praskla, bylo ve firmách více lidí než práce. Jenomže v Japonsku bylo běžné – tehdy mnohem více než dnes – že člověk pracoval celý život u jedné společnosti a jeho propuštění by bylo ztrátou cti nejen pro něj, ale i pro jeho zaměstnavatele. Proto se vytvářely symbolické pozice bez konkrétní náplně a úkolů, jakési čekárny na důchod na místě u okna. Ve výsledku to nebylo až tak altruistické řešení, jak se to na první pohled tváří, a dopady pocitu nechtěnosti, neužitečnosti a vyloučení na psychiku mužů, kteří měli s prací těsně spojenou vlastní identitu, se staly námětem několika románů, filmů i odborných studií. Do podobné situace se dostávaly i ženy po návratu z mateřské dovolené. Generační obměna ve vedení japonských firem vede i ke změně firemní kultury, ale pojem madogiwa-zoku, volně překládaný jako místo u okna, si svůj specifický přenesený význam zatím ponechává.

Vzpomínka na lekce japonštiny, konkrétně na tuhle kulturní vsuvku, se mi vybavila v minulých dnech. V důsledku škodní události v kanceláři jsme se s kolegyněmi musely na dobu nezbytnou k opravě našeho pracoviště přesunout jinam a já dostala místo u okna, dokonce u okna s výhledem, dokonce s úchvatným výhledem. Jenomže nežiju v Japonsku a ani nepracuju pro japonskou firmu a do důchodu mám ještě trýznivě daleko, takže se ode mne stále ještě chce a očekává plnění úkolů a dodržování termínů. Jenomže koukejte do monitoru, formátujte dokumenty, vytvářejte tabulky, vystavujte faktury, pište zprávy, když máte za oknem tak lákavou pastvu pro oči a potažmo též srdce a duši!

Dominantní Hrad s katedrálou, nalevo rozhledna na vršku Petřína, uprostřed v dálce klášter strahovských premonstrátů a vpředu výrazná kopule svatého Mikuláše. Na kraji pár oblouků Karlova mostu a v popředí řeka a na ní čluny a lodě. A nad tím vším ptáci a mraky a slunce. Už pět let se mi tahle kompozice promítá na sítnici, když mám cestu do kanceláří orientovaných k řece, a dalo by se čekat, že už jsem se toho pohledu mohla nabažit. Ale kdepak, s jídlem roste chuť. Ony se totiž ty nehybné a samy o sobě neměnné objekty předvádějí v nesčetných podmanivých kulisách a aranžích: ráno, v poledne, za soumraku, na jaře, na podzim, za deště, pod sněhem, v mlze... pokaždé v odlišném světle, pokaždé trochu jiné – a pokaždé stejně uhrančivé. Pozorovat živě ten pohlednicový výjev se mi zkrátka ještě neomrzelo. A myslím, že ještě dlouho neomrzí.

Držte mi palce, abych v sobě našla dostatek disciplíny a udržela si pracovní výkonnost, aby mě to místo u okna nestálo místo.