www.laniusminor.cz

© 2016-2020 by Marie Jandová Created with Wix.com

  • Text: ťuhýk - Foto: ťuhýk

Mlýn na mumie


V románu Mlýn na mumie se toho semele fakt hodně. Podtitul Převratné odhalení komisaře Durmana slibuje detektivní zápletku a čtenáři se jí dostane v podobě bizarních vražd poštovních úředníků. Autorům severských krimi by při podobných scénách zamrzal počítač, ne tak Petru Stančíkovi. Pro něj je vyšetřování zločinů jen rámem, do kterého napíná opilý, obžerný, vulgární, chlípný a fantasmagorický obraz. Na vkusu čtenáře pak závisí, jak tyto přívlastky rozvine. S mým vkusem se kniha minula.

Našlápnuto přitom měla dobře. Autor totiž svůj příběh zasadil do roku 1866 a otevřel si tak dveře i okna k provětrání dnes už nepoužívaných slov. Jedním z nich je moudí a já musím překvapivě leč po právu přiznat autorovi zásluhy na rozšíření mých znalostí, protože teď už vím, proč se ptačí čeledi remizidae říká v češtině moudivláčkovití.

Že si Petr Stančík umí vybírat slova a skládat je do osobitých vět, dokládají šťavnaté popisy nezvyklých krmí i jídel běžných, třeba bramborových: Králem je bramborák ze syrových brambor, zvaný též křápáč, křápanec, pampuch, prskanec, cmunda, báč, kramflek, hovádko, smrazek, stryk, škrample, toč nebo vošouch. Správně usmažený je na okraji křupavý, uprostřed masitý. Dochucený česnekem, majoránkou a trochou škvarků. Přijde vhod jak samotný, tak plněný hříbky, kyselým zelím, vykostěným kachním stehnem či kapřími jikrami. Královnou jsou bramborové placky z brambor vařených čili lokše, babčáky, přesňáky, tenčice, patenty, trinčáky, laty a hňupy. Nasucho pečené na kamnovém plátu tak dlouho, dokud jim nenaskákají černé puchýře, a pak hojené sádlem, nejlépe husím, mazané povidlím nebo melasou a sypané mákem či skořicí…“

Jeho popis Jana Nerudy by si zasloužil místo v učebnicích slohu: V šenku seděl jediný host. Komisař v něm ihned poznal Jana Nerudu, básníka a literárního redaktora Národních listů, s nímž se seznámil v salonu Hedbávných. Byl to muž pozoruhodného zjevu, zajímavě ošklivý. Pod vysokým čelem, rámovaným tmavými kučerami, se blyštěly oči obklíčené těžkými váčky. Orlí nos rozplácnutý nadmíru silnou pružinou cvikru vedl pohled pozorovatele k habsbursky masitému dolnímu rtu, obehnanému po loupežnicku hustým plnovousem, jenž však skrýval jemně modelovanou bradu, rozštípenou něžným důlkem. Celkově spisovatel působil jaksi semitsky zanedbaným, leč sympatickým dojmem.

A pojednání o naší hymně se Petru Stančíkovi tak povedlo, že vám ho tu ocituji celé:

Kdosi v davu zanotoval Kde domov můj a ta magická pra-jazzová píseň, složená v zajíkavých synkopách, začala do sebe nasávat všechen ryk i brebentění kolem a přetvářet ho sama v sebe. Chvíli se nejistě potácela v různých tóninách a kulhala v rytmu, ale jakmile dozněla dlouhá pauza po druhém „můj“, následovala „voda hučí“ už čistě a jednolitě jako hlas Boží.

Kdo stál, více se už postavit nemohl, ale jeden za druhým vstávali boháči v kočárech, které se přitom rozhoupaly jako loďky, vztyčil se i muž balancující na štaflích a kapsáři na chvíli okrádali jenom Němce.

Když píseň dozněla, komisař Durman pronesl dosud neoddojatým hlasem:

„I když se tomu bráním, také mě to dojímá. Ale nechápu, proč si český národ vyvolil za svoji hymnu právě tento kuplet slepého žebráka z frašky o ševcovské tancovačce? Proč raději neoslavujeme panovníka, jako třeba Rakušáci či Britové, proč nezpíváme o mužných ctnostech, o slavných vítězstvích, o skřípění zubů poražených nepřátel a vzdychání jejich znásilňovaných žen?“

„Protože žádného panovníka nemáme a nejtypičtější vlastností Čechů je nekonečné pochybování o sobě,“ odvětil suše Alter. „Právě tím je Kde domov můj geniální, že opěvuje tu největší nejistotu ze všech, totiž nejistotu svého místa. My jinak víme všechno o všem, kromě toho, kam vlastně patříme. Táhne nás to současně na západ i na východ, na sever i na jih, ale přitom se nehneme z místa. Písmo i křesťanskou víru jsme si vyprosili z východu, ale jsme zároveň jediný slovanský národ, který kdy přijal ideál a kulturu západního rytířství, včetně trubadúrství a účasti na křížových výpravách. Staří Přemyslovci budovali říši, která měla napříč Evropou propojit moře Baltské s Jadranským, a dnes jsme vedle Švýcarů jediní, kteří nemají přístup k moři. Bible byla přeložena do češtiny dřív než do francouzštiny, němčiny či angličtiny, ale co jsme tam přečetli, vneslo do křesťanství takový rozkol, že dodnes trhá Evropu na kusy…“

Mlýn na mumie je zkrátka fascinující. Jenomže to, co se mi prvních sto stránek líbilo, se s každou další začalo zajídat, až se úplně přejedlo. Z vtipného se stalo trapné, z erotického pornografické, z originálního otřepané a čím mě autor vyloženě namíchl, byla jeho potřeba polopaticky odhalit identitu Egona Altera. Člověk možná musí být trochu intelektuál, aby v něm rozklíčoval Durmanovo druhé já, na druhou stranu nikdo, kdo není aspoň trochu intelektuál, se na konec knihy nepročte: Mé jméno Egon Alter znamená Alter Ego, latinsky druhé já. Jsem na své brilantní odhalení hrdý, i když mi přináší záhubu. Mrzí mě, že tím končí naše přátelství. Přátelství s dílem Petra Stančíka bylo pohřbeno dříve, než mohlo vzniknout.

To, že mě Mlýn na mumie dosti iritoval, neznamená, že se jiným vedlo stejně. Ostatně za rok 2015 získal vítěznou cenu Magnesia Litera za prózu a musel tedy nadchnout minimálně porotu. Knížka by se velmi dobře převáděla do grafické podoby a svým stylem si říká o zfilmování, ideálně Janem Švankmajerem. Komu se líbí jeho tvorba, tomu se pravděpodobně zalíbí i dílo Stančíkovo.

Stančík, Petr: Mlýn na mumie. Druhé město 2013.

#knihy

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now