Když jsem se doma ptala na dojmy z obrázku uvozujícího tyto řádky, padlo slovo čokodortík. Ovšem nenechte se mýlit: Tyhle kousky možná vypadají k sežrání, ale pěkně byste si na nich vylámali zuby. Jsou totiž z dřeva a kovu. Takže když ne dortíky, co to teda je?
Nalákala mě reportáž v televizi, a protože z práce to mám do Uměleckoprůmyslového muzea přes křižovatku, tak jsem tam minulé úterý po práci zaběhla. Všední den se ukázal být dobrou volbou – skoro celou dobu jsem byla jediný návštěvník, a jelikož v úterky se zavírá až v osm večer, měla jsem na ty dva sály času habaděj. Z jakéhosi důvodu jsou v prodeji pouze souborné vstupenky do všech objektů muzea. Takže i když mě zajímala jen jedna výstava, musela jsem zaplatit za všechny expozice, třeba tu u Černé Matky Boží mezi Celetnou a Ovocným trhem i tu v Kamenici nad Lipou, která se podle mapy nachází někde mezi Pelhřimovem a Jindřichovým Hradcem. Dá se na to ale dívat i tak, že jsem k lístku na výstavu dostala vstup do všech ostatních expozic zdarma, protože poloplná sklenice je lepší než poloprázdná. Takto hezky optimisticky naladěna jsem vešla do modrého světa.
Móda v modré – Tradice a současnost indiga v japonském a českém textilu je výstava věnovaná technice modrotisku, přičemž jeden sál je věnován tradici barvení indigem v Japonsku a druhý u nás (na projektu spolupracovaly kurátorky Markéta Vinglerová a Secuko Šibata). Nejsem zrovna módní guru a na výstavu mě nalákala víc ta modrá než ta móda. A pak taky má slabost pro Japonsko. První Evropané, kteří se do Země vycházejícího slunce dostali, prý tamní obyvatelstvo označovali jako modrý lid. Dnes už by ten dojem tak mocný nebyl, ale dříve se mnohem více nosily tradiční oděvy, mimo jiné i jukaty (lehká bavlněná kimona), barvené v indigu. Vystavené kousky dokládají oblibu ve vzorech inspirovaných mořem, kapři a vlnky a kapři ve vlnách hned na několik způsobů. Je to osvěžující rozdíl oproti florálním motivům na moravských krojích na druhé straně zdi. Vnímám nezvyklou šíři látky, přizpůsobené střihu kimona, vpíjím se do vzorů tvořených jen dvěma barvami, čtu si o šablonách a soutisku vzorů na lícové i rubové straně, prohlížím si moderní šaty navržené s respektem k tradici, a než se přemístím z Japonska do Čech, sednu si na chvíli před obrazovku, na které zrovna běží dokument natočený v jedné japonské barvířské dílně.
Já tyhle reportáže o japonských rodinných podnicích můžu. Kdysi jsem viděla film Jiroovy vysněné sushi o jednom michelinském sushi bistru v tokijském metru. Kdo by u nás vydržel tři roky připravovat pouze vaječný svítek, než šéfkuchař sezná, že už je dostatečně dobrý a že můžete povýšit a zpracovávat ryby? Když sleduju, co obnáší barvení látky namodro, znovu si říkám, jestli se Japonci nerodí s nějakým genem trpělivosti navíc. V kontrastu s pracovním tempem v advokátní kanceláři se zdá být práce barvíře celoroční meditací. Nejprve je nutno vypěstovat indigo, sklidit ho, usušit, nechat zfermentovat a vytvořit z něj lázeň. Paralelně je třeba namíchat z několika surovin podle do jisté míry tajných receptur barvu na tisk tzv. rezervy, tedy vzoru, který zůstane ve výsledku bílý. Taky to chce vytvořit šablonu, v Japonsku se zhotovují ze speciálního nepromokavého papíru. Pak se může vzít látka, pořádně se vypne a přenese se na ni vzor. Nebo se nevypne, ani nepotiskne, ale šikovně posvazuje, tomu se u nás říká batikování a v Japonsku shibori. Pak se ten dlouhatánský pruh látky za očka na krajích pověsí na tyče, profoukne se, aby k sobě vrstvy nikde nepřiléhaly, a ponoří se do indigové lázně, zbavené pečlivě sebemenší bubliny. Když se vynoří, je látka překvapivě zelenožlutá, zmodrá až oxidací. Zpravidla se pak namáčí ještě několikrát, dokud není dosaženo žádoucího odstínu. Jako mají Islanďané mraky výrazů pro sníh, mají Japonci mraky odstínů modři. Látka se následně pořádně vymáchá, pak se ještě máčí v ustalovací lázni a zase se máchá, a nakonec se suší. Nic z toho není radno uspěchat. A když barvíř vytáhne bambusové tyče z lázně a z těžké, nasáklé látky stéká barva zpět do kádě, je to zvuk, který mi protéká celým tělem, jako bych se i já měla vybarvit. Jestlipak budu mít ten správný odstín?
Dostávám příležitost prověřit vlastní trpělivost v sousedním sále. K dispozici tu jsou odstřižky modrotiskových látek různých vzorů, nůžky, lepidlo a pohlednice s prostorem pro nalepení látkové koláže. Nápad se mi zamlouvá, ale nechce se mi tvořit takhle na stojáka, i uchyluji se k nenápadnému zastrčení několika odstřižků do kabelky, z kterých pak na druhý den doma pěkně v klidu slepím rádoby vánoční kočku. Kocoura nijak nenadchla, ale já malá Maruška jsem si užila chvilku návratu do dětství. Na děti je na výstavě pamatováno ještě čtenářským koutkem, kromě dvou obrázkových knížek o modrotisku je k dispozici na prolistování i katalog k výstavě, který ve své kategorii vyhrál v soutěži nejkrásnějších českých knih.
Z velkého množství barvířských dílen u nás zůstaly v provozu dvě: dílna Danzingerů v Olešnici na Moravě a dílna založená panem Cyrilem Jochem ve Strážnici. Ty „dortíky“ na fotce – konečně se dostávám k odpovědi na otázku z prvního odstavce – jsou tiskařské formy s tradičními vzory. Potomci starých barvířů mají v dílnách i hodně staré formy, které by si zasloužily restaurovat, ale některé mají tak složitý vzor a vyžadují tak precizní práci, že se zatím nenašel nikdo, kdo by si na to troufl. Nejhezčí a nejoblíbenější vzory jsou stejně ty nejjednodušší – drobné květinky, pětitečky, jatelinka... A jakkoli zajímavé jsou experimenty z 60. let i z doby současné, tak nadčasové jako ty tradiční vzory nikdy nebudou. A čím jsem starší, tím méně mě užije na novoty – pozorujete to na sobě taky?
Nastává čas odhalit, že indigová modř má jednu nevýhodu, která ji bohužel vyřazuje z mého šatníku a interiéru: jsou na ní děsně vidět rezavé chlupy našeho líně leč vytrvale línajícího kocoura. To mi ale nijak nebrání chovat k tmavé modři sympatie. Máte-li to podobně a nemáte-li to do centra Prahy příliš z ruky, zajděte se ponořit do padesáti odstínů indiga. Výstava v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze trvá do 20. února 2022.