Praha má nové kino. Kousíček od zastávky tramvaje v Jindřišské stojí směrem k hlavnímu nádraží budova, postavená na přelomu 20. a 30. let minulého století pro pražské Elektrické podniky. Ve zrekonstruovaném prostoru pojmenovaném EDISON Filmhub si nyní můžete vychutnat kávu nebo film. Nebo obojí. Zajímavé je, že kinosál má okna do kavárny a ta má zase výkladní okna ven, tudíž do sálu vniká denní světlo. Kromě projekcí filmů, při kterých se okna zatáhnou dvojitým závěsem, je tak sál s kapacitou nějakých sedmdesáti, osmdesáti míst možné využít i k jiným účelům, třeba k přednáškám. Křesla jsou pohodlná, každé je vybaveno držákem na nápoj a sklopným bočním stolkem, prostor pro nohy je velkorysý. Osobně vyzkoušeno.
Promítací čas v sobotu o půl třetí, navíc filmu, z jehož názvu čiší náboženská tematika, davy nenaláká, takže když doběhly upoutávky na další snímky a rozběhl se samotný film, sedělo nás v kině asi šest. Hned zkraje zamrznul obraz. Pak se snímek rozjel znovu včetně všech log a znělek, které ale nezněly. Pomyslela jsem si, že nás promítač nechce týrat opakováním jinglů a ztlumil hlasitost, jenomže bez zvuku zůstal i film. Sice s titulky, ale němý. Vyklouzla jsem ze sálu a obsluze u baru jsem napráskala zvuk, že se fláká. Po chvíli byla zjednána náprava a po skončení projekce každý osobně dostal velkou omluvu a malou kávu zdarma.
Teď už k tomu filmu: Jmenuje se Modlitba a natočil ho francouzský režisér Cédric Kahn, který o sobě tvrdí, že je agnostik, a na tom filmu je to znát. Netvrdím, že je to špatně, jen jsem přesvědčená, že věřící člověk by ten příběh natočil jinak. Hlavnímu hrdinovi Thomasovi je něco přes dvacet a přijíždí do jedné katolické komunity v Alpách zbavit se své závislosti na heroinu. Podobné komunity nejen ve Francii skutečně existují a filmaři se jimi nechali inspirovat. Feťáci a alkoholici se v nich léčí fyzickou prací, přátelstvím a – modlitbou. Ta jako by byla jednou z postav filmu. Mladík, na začátku příběhu nevěřící, se nejdřív modlení brání a společných modliteb se účastní z donucení, ale po čase se nechává strhnout ostatními a připojuje se k recitaci i zpěvu. Z povinnosti se časem stává potřeba a v posunu vnímání mu výrazně pomůže jedna svérázná řeholnice a prožitý zázrak v horách. Není přitom podstatné, jestli tomu zázraku věří i diváci, úmyslně byl podán tak, aby o něm bylo možné pochybovat. Pro Thomase to prostě zázrak byl a zasáhl ho tak silně, že zatoužil stát se knězem. Jakou váhu mají velká rozhodnutí, jakou pozornost je třeba věnovat pochybám a kdy je a kdy není pozdě – i o tom je Modlitba.
Anthony Bajon v hlavní roli je hodně dobrý – a to prý nikdy ani nekouřil, natož aby měl zkušenost s drogami. Jinak si ale nejsem vlastně jistá, jestli se mi ten film líbil. Některé scény na mě působily křečovitě, příliš zkratkovitě, byla tam jedna, kterou jako by do toho hraného filmu vlepili vystřiženou z dokumentu, a pak tam byla jedna erotická scéna, u které mě mrzelo, že se u filmu podařilo spravit zvuk. Chápu, byl to francouzský film, ale i tak byla z mého pohledu naprosto zbytečná a přímo rušila atmosféru a vyznění zbytku snímku. I přes všechny výhrady a rozpaky jsem ale ráda, že jsem ten film viděla.
Žiju svůj život v sekulárním prostředí a pro mnohé ze svých kamarádů, kolegů a známých jsem jediná katolička či vůbec jediná věřící, kterou znají a které se nebojí položit otázky související s vírou nebo s církví. Už jsem párkrát slyšela, že se mám, že věřím, že mi závidí víru, nebo aspoň ten klid, který z ní čerpám. Co jim v tu chvíli říct? Víra je dar, který člověk sobě ani druhým nadělit neumí, může o něj jen prosit Dárce. Film Modlitba ukazuje jednu z možných cest k víře. Nečekat s modlitbou, až uvěřím, ale začít modlitbou, abych uvěřil. Modlit se, i když nevěřím. Je to paradox – ale to je víra taky.
Modlitba (La Prière). Režie: Cédric Kahn. Francie, 2018.