(Úvod k tomuto příspěvku čtěte zde.)
Narodil jsem se čtvrtého ledna devatenáct set padesát jedna, v prvním týdnu prvního měsíce prvního roku druhé poloviny dvacátého století. Taková náhoda se nestává často. A proto mě pojmenovali Hadžime, neboli Začátek. Jinak už ale na mém narození nic zajímavého nebylo. Na knize Na jih od hranic, na západ od slunce, kterou Haruki Murakami touto větou uvedl, toho je ale zajímavého dost.
Příběh. Hadžime a Šimamoto jsou jedináčci, a proto outsideři, a proto kamarádi. Ve dvanácti letech se jejich cesty rozdělí a znovu se potkají až o čtvrt století později. On je ženatý otec dvou dcer a vlastník dvou výnosných barů. Ona zůstává tajemná a neznámá a na rozdíl od ostatních postav románu vystupuje pouze pod svým příjmením. Nevěděl jsem o ní vlastně vůbec nic. Nevěděl jsem, kde bydlí, nevěděl jsem, s kým bydlí, nevěděl jsem, čím se živí, nevěděl jsem, jestli je vdaná, nebo jestli někdy vdaná byla. Věděl jsem jen… Nečekáte, že vám povyprávím celý děj včetně pointy, že? Jeden muž, dvě ženy. Jak byste čekali, že to skončí? Myslíte?
Styl. Na učebnici japonštiny mi sedá prach. I kdybych s ní nesekla, těžko bych zvládla naučit se dost znaků na to, abych si Murakamiho přečetla v originále. Prý píše, jako by hrál. Hudba je v jeho díle nepřeslechnutelná a v tomto románu zaznívá už z titulu. Nat King Cole zpíval South of the Border, píseň, kterou jsem už strašně dlouho neslyšel. „Víš, že když jsem tuhle písničku poslouchal jako kluk, musel jsem si pořád představovat, co asi na jih od těch hranic je?“ zeptal jsem se. „To já taky,“ řekla Šimamoto. „Ale pak jsem vyrostla a přečetla si anglický text a byla jsem hrozně zklamaná. Byla to jenom písnička o Mexiku. A já si pořád myslela, že na jih od hranic musí být něco mnohem lepšího.“
Prostředí. Když dva dělají totéž, není to totéž. Platí to bezpochyby i o četbě této knihy. Motiv jinakosti protagonistů příběhu vnímá totiž japonský čtenář bezpochyby citlivěji, než člověk vyrostlý v individualizované společnosti. O Japoncích mnozí soudí, že jsou divní, a některé pasáže knihy tento pocit přiživují. A přesto Murakimiho love story rozumí i gaidžinové ve zbytku světa. Možná jinak, ale rozumí. Tomu říkám umění! Umění napsat dobrou knihu. Umění dobře ji přeložit. A snad i trochu umění ji číst.
Autor. Hadžime nese autobiografické rysy svého tvůrce. Haruki Murakami je patrně nejznámějším japonským autorem současnosti a přispěla k tomu i jeho znalost západní kultury a sympatie k ní. Ne že by neuměl být divný. Jeho Podivná knihovna s dědkem, Ovčím mužem a tajemnou němou dívkou mi přišla podivná až moc. Na jih od hranic, na západ od slunce se mi ale líbilo opravdu hodně, takže i když se podle některých Murakami sám vykrádá a opakuje, ráda sáhnu ještě po další z jeho knih. Překladatel Tomáš Jurkovič se činí, takže i v češtině už je z čeho vybírat.
Všecko na světě postupně někam mizí. Něco je pryč znenadání, jako když utne, něco se jen tak pomalu rozplývá. A nakonec zůstane vždycky jenom poušť. Poušť, kterou po sobě zanechá Murakamiho milostný příběh, je poušť rozkvetlá, přírodní úkaz, který stojí za to vidět vlastním srdcem. Ideálně za deště, s dobře namíchaným koktejlem a hudbou Nata Kinga Colea.
Murakami, Haruki: Na jih od hranic, na západ od slunce. Odeon 2014. Překlad: Tomáš Jurkovič.
Comments