Už jste někdy letěli vzducholodí? Já se poprvé nalodila letos koncem října a vypravila se na sever, nejprve do Dánska, pak jsem lehce štrejchla Švédsko a pokračovala až na Island. A byl to zážitek, který na blogu mých úžasů nemůže chybět, uznejte!
Doufám, že jsem vás zaháčkovala a navnadila dostatečně na to, abyste si tenhle text přečetli celý. Protože teď vám přiznám, že ta vzducholoď byla celou dobu pevně připoutána ke střeše jedné pražské budovy a nerada bych, abyste otráveně překlikli jinam. Minimálně byste mohli být zvědaví, kterýže to dům je kotvištěm té vzdušné lodi - a na odpověď vás nechám chvíli čekat.
Islandský Román Výhonek osmilisté růže jsem četla už před třemi roky, ale zapsal se mi do paměti i do srdce, takže když se ke mně doneslo, že jeho autorka Auður Ava Ólafsdóttir míří do Prahy, zbystřila jsem. A když se ukázalo, že v rámci festivalu severské kultury Dny Severu proběhne beseda, na které spolu s ní bude i Andrea Hejlskov, jejíž knihu Náš velký útěk jsem těsně předtím dočetla, nebylo nad čím váhat. Za symbolických šedesát korun (tomu říkám kopa peněz) jsem si zarezervovala vstupenku a poslední říjnový večer zamířila po práci z DOCKu do DOXu. Pro vás, co nejste z Prahy, anebo jste, ale městské části umíte napočítat nanejvýš do pěti: DOCK je fungl nový komplex kanceláří, provozoven a bytů na libeňském ostrově (před mnoha lety jsem si tam v bazaru vybírala nábytek, teď tam jezdím pracovat, ovšemže ne do bazaru, ten dávno spláchla voda); DOX je centrum současného umění v Holešovicích, takže jen přes most, ten, co se přes něj tramvaje plouží pomaleji než pomalu, aby ještě chvíli vydržel.
Až budete chtít najít tu vzducholoď, tak ji nehledejte v DOCKu, ač by se to nabízelo, ale v DOXu. Od pohledu zajímavý prostor, kterým si pár dospělých chlapů splnilo své klukovské sny, dostal i příhodné jméno po Gulliverovi, cestovateli do vzdálených světů, věčném cizinci v zemích, které navštěvuje, mezi lidmi, které potkává, i sám před sebou.
Uspořádat besedu pod titulem Na útěku před světem právě zde byla skvělá volba, kterou organizátorům chválím. Je pravda, že ta loď byla vzdušná až moc a vzduch že byl až moc studený, ale co čekáte od cesty na sever. Ostatně s dekou kolem ramen a kelímkem horkého čaje v dlaních byla ta zima snesitelná a v únosné míře spoluvytvářela atmosféru besedy. Takže jestli potřebujete, obstarejte si deku a čaj, já chvíli počkám… (Už? Ještě chvíli? … Tak teď? Prima!) …a přetlumočím vám pár myšlenek, o čem se ten večer tak hezky česko-dánsko-islandsky povídalo.
Na dotaz moderátorky Heleny Stiessové, proč je odchod z civilizace tak velkým tématem zrovna ve Skandinávii, se Auður dělí s postřehem, že je rozdíl mezi cestou a útěkem a ostrovní autoři že píší častěji o cestě. Na Islandu se předpokládá, že vycestujete z ostrova, nasbíráte zkušenosti a vrátíte se. Bez toho vás prý nebudou brát vážně. Slova heima a heimur zní v islandštině velmi podobně; to první znamená domov, to druhé svět. Celý svět je pro Islanďany domovem.
Andrea se přidává, že zatímco slovo cesta je vnímáno pozitivně, slovo útěk má v našem světě příliš negativní zvuk. Chce to reklamovat; uvědomit si, od čeho chceme utéct, je podle ní důležité.
Auður se o Andreině velkém útěku vyjadřuje jako o dárku rodině, aby přišla na to, co je podstatné, ale jedním dechem dodává, že na Islandu by to nebylo možné, přirovnává to k ponechání novorozeněte venku, ať si poradí. Na islandské přírodě totiž není nic abstraktního ani romantického, několikrát zmiňuje sopky, u kterých se ví, že bouchnou, jen se neví kdy.
Pak se Auður rozvypráví o své poslední knize, v originále nese titul Ör (Jizva), do češtiny byla převedena pod názvem Nad propastí byla tma. Hlavním hrdinou je Jónas, typický islandský muž, který umí spravit všechno, kromě sebe samého.
Od tématu útěku a cesty se debata stáčí k tématu štěstí. Auður moudře komentuje, že není možné někomu říct, aby nebyl zoufalý, protože jinde jiní trpí víc. Není zkrátka možné srovnávat utrpení různých lidí. Když se moderátorka zeptá, jestli je těžké být nešťastný v zemích, které se řadí k těm nejšťastnějším na světě, dostane se jí vysvětlení, že výzkumy štěstí sledují vlastně spíše pocit bezpečí, nikoliv štěstí. Ostatně Skandinávie vykazuje dlouhodobě největší počet sebevražd a míra deprese směrem na sever roste, tak jak přibývá tmy a ubývá světla. Snad i proto se Auður pokusila v Jónasově příběhu zobrazit cestu od temnoty ke světlu a říct, že existuje naděje.
Skandinávii jsem vždycky vnímala jako jeden celek, možná bych ani neuměla správně určit, která země sousedí s kterou. V průběhu večera ale vyplouvaly na povrch rozdíly mezi jednotlivými státy. Tak třeba Islanďanům připadá, že Dánové žijí úplně na jihu a jsou úplně nejšťastnější. (Koukala jsem na mapu v ono to je z Reykjavíku do Kodaně ještě dál než z Prahy třeba na Ibizu.) Islanďané nemají moc důvod trávit čas venku, naštěstí jsou elektřina a topení jediné levné komodity na ostrově, takže se drží doma. Islandská příroda je nepředvídatelná. Islanďané neumí moc plánovat dopředu, ale umí se vypořádávat s nečekaným. Umí se utkat s velkou krizí, ale neumí se potýkat s běžným životem.
Auður si získává mé sympatie laskavým humorem. Když moderátorka vypíchne důležitost jídla v jejích knihách, bez okolků přizná, že ji hrozně baví jíst. A to že její postavy jedí na každé druhé stránce je jen výrazem toho, že se chce o své postavy dobře starat, a když je to třísetstránková knížka, musí jim přece dát najíst.
Dál už můžete o cestách, útěcích, štěstí, bezpečí, zoufalství, naději, nepředvídatelnosti a běžném životě přemýšlet sami, chcete-li. Anebo se můžete vypravit do DOXu, kromě Gullivera je tam teď k vidění výstava Petra Síse, tu si nechci nechat ujít. Anebo si můžete uvařit další hrnek čaje a začíst se do knížky, já si tu poslední od Auður už přidala na seznam četby. Budu ráda, když se pak se mnou podělíte o své dojmy.