Nadějí tu žijem

Běžně čtu několik knih naráz. Nedávno se mi v přihrádce rozečtených knih sešly dva útlé svazky, které spolu tematicky souvisely a zajímavým způsobem se doplňovaly.

První kniha je z pera autorky knih pro dospívající Hany Pražákové. Ta ve svých šedesáti letech sepsala memoárový román Nadějí tu žijem, ve kterém se svým způsobem vypisuje z traumat padesátých let. Jejím otcem totiž byl spisovatel František Křelina, odsouzený spolu s Josefem Knapem, Janem Zahradníčkem a dalšími k dvanácti letům vězení (z nichž si devět odseděl). Jeho dcera ve své knize se značným časovým odstupem vzpomíná na dopady jeho odsouzení na jeho manželku a dvě studující dcery, na nejistotu finanční i kariérní, kterou všechny tři prožívaly, na vystěhování z vily do maličkého tmavého bytu, na reakce okolí, projevy strachu i podporu z nečekané strany a nakonec i na otcův návrat. Styl, kterým je těch sto čtyřicet stránek napsáno, mi moc nesedl a vůbec jsem nepobrala, proč měla autorka potřebu dát sobě i své sestře v knize jiné jméno. Navzdory titulu na mě kniha působila bezútěšně. Její název je citací z Křelinova dopisu z vězení a zdá se, jako by té naděje měl víc on uvnitř žaláře, než jeho rodina vně. Nicméně věznění i jeho těžce poznamenalo, jak naznačuje poslední odstavec knihy:

Několik měsíců trvá, než si otec po devíti letech věznění zvykl, že už není tam, kde se jí jen lžící. Do konce svého života, který trval ještě šestnáct let, jídával jenom lžící. Nebyl v tom patos, okázalost nebo třeba jen pouhopouhý zvyk. Byla to pokora. Ani na jeden den nezapomněl na utrpení a ponížení nejen své, ale i svých přátel, kněží, sedláků, univerzitních profesorů, spisovatelů – svých kamarádů muklů z žalářů padesátých let.

Druhá kniha se mi dostala do ruky ve slovenštině, proto ten chybějící háček v jejím názvu Už nikdy neuvidím svet. U nás zatím nevyšla a nevyšla ani v autorově zemi. Ahmet Altan se narodil v roce 1950 v turecké Ankaře a jako novinář a spisovatel se opakovaně dostával do problémů, třeba když v roce 2008 publikoval článek věnovaný obětem arménské genocidy. V roce 2016 došlo v Turecku k pokusu o převrat, po kterém následovaly rozsáhlé politické čistky. Více než sto padesát tisíc lidí bylo vyhozeno z práce, zadrženo, či uvězněno. Mezi nimi i Ahmet Altan, odsouzený k doživotnímu trestu bez možnosti odvolání. S vědomím, že už nikdy neuvidí svět, sepsal ve své cele několik esejistických textů, které se mu prostřednictvím právníka podařilo propašovat ven. Když své reflexe života ve vězení, vyprávění o spoluvězních i věznitelích a úvahy o síle literatury sepisoval, nemohl tušit, co já při jejich čtení už věděla, totiž že ho po pěti letech propustí. Přesto vůbec nepůsobí zkroušeně. Je z nich znát obdivuhodný nadhled člověka, jenž si stojí za svými činy a slovy a jenž je srozuměný s cenou, kterou za ně platí. A tak si může po vynesení rozsudku dovolit suché konstatování, že soudcové byli víc naštvaní, že nestihli dřívější autobus domů, než on, že byl odsouzen ke ztrátě svobody. Spisovatel si totiž umí najít svůj prostor svobody i za mřížemi:

Mohli by ste na mňa naraziť na brehoch Amazonky, na mexickom pobreží, v africkej savane. Celý deň sa zhováram s ľuďmi, ktorých vidím a počujem len ja, ľuďmi, ktorí neexistujú a nebudú existovať, kým po prvý raz nevyslovím ich mená. Načúvam ich debatám. Prežívam ich lásky, dobrodružstvá, vzostupy, pády aj radosti. Pri chôdzi nádvorím sa niekedy chichúňam, pretože začujem ich zábavné postrehy. Ale nechcem ich dávať na papier vo väzení, všetko si zapisujem na strany vlastnej mysle hustým atramentom pamäti. Viem, že kým títo ľudia budú bývať v mojej hlave, som schizofrenik. A viem aj, že keď sa títo ľudia objavia vo vetách na stránkach mojich kníh, som spisovateľ. S radosťou sa kníšem sem a tam medzi schizofréniou a autorstvom. Stúpam ako dym a unikám z väzenia vďaka ľuďom jestvujúcim v mojej mysli. Tí druhí môžu mať moc strčiť ma do väzenia, ale nikomu sa nepodarí udržať ma v ňom. Som spisovateľ. Nie som tam, kde práve som, ani tam, kde nie som. Ak ma kamsi zatvoríte, svetom poputujem na krídlach svojej bezbrehej predstavivosti.

Líbí se mi postřeh jedné čtenářky, že tato knížka je odpovědí na otázku, k čemu je nám vůbec literatura, a zároveň je i odpovědí na otázku, proč nikdy nebyla a ani se hned tak nevydá do Turecka. To podepisuju a tím končím.

Pražáková, Hana: Nadějí tu žijem. Hejkal 2000.

Altan, Ahmet: Už nikdy neuvidím svet. Překlad Ladislav Bodík. Inaque 2021.