Náš kocour oslavil své první nalezeniny. Do zahrady jednoho jihomoravského rodinného domku se přitoulal na Hromnice a začátkem dubna už očichával své nové doma na jedné z nejkocourkovatějších adres v republice. O prvních společných dnech jsem se zmiňovala v článku Já, kocour. Po roce sžívání a poznávání se vám chci napsat o tom, jaký ten náš kocour vlastně je. A pomůžu si několika jmény a přezdívkami, které za těch dvanáct měsíců stihl nasbírat.
Jaké jméno dostal jako kotě, jestli vůbec nějaké, už se nikdy nedovíme. V hodonínském útulku mu vybrali krásné jméno Forest, jenomže jakkoli zvučné to jméno je, v našich uších znělo příliš tvrdě a málo šišlavě. Teda ne že bychom chtěli mít doma nějaké ťuťu ňuňu, ale líbí se nám – a myslíme, že kočkám taky - když volání na ně tak trochu šumí nějakým tím š, č nebo ž. Proto kdysi Šotek, proto ne tak dávno Fešák, proto tentokrát Míša, na památku jiného rodinného zrzka.
Nemám ráda, když se zvířátkům dávají lidská jména, takže Míša se rychle změnil na Mišáka (s měkkým i, neb myši chytá jen plyšové a ty jsou měkké). Takto ho pojmenováváme, když o něm vyprávíme (a vyprávíme o něm často). Když rozprávíme s ním, oslovujeme ho a voláme, slyší na Mišáku! stejně jako na Mišáčku! Miško! Mišičko! Miší! Mušile! Mišislave! Mišeksi! Mišoni! Mišmiši! Mišplyši! Mišpulíne! Mišchlupe! a spoustu jiných spontánních miškreací.
Zrzku mu neříkáme vlastně nikdy, ale Chlupe, Chlupáči, Chlupíši, Chlupáčku, Huňáčku občas ano. V zimních měsících je to fakt hustej kocour! A celoročně navíc Čumák, Čumáček, Čumís, Čumeks, Čeníšek, Ocásek a Vrtichvost.
K vymýšlení dalších jmen nás víc než jeho fyzická podoba inspiruje jeho chování. Je to Blízák, když nám svým superdrsným jazýčkem dává najevo svou náklonnost. Je to Vrnil, když přede jako nastartovaný motůrek dobře naladěného středně velkého autíčka. Je to Chrupík, když pospává tak nahlas, že v okolí několika metrů nikdo jiný spát nedokáže. Je to Dupit, když svým nepřeslechnutelným způsobem sbíhá schody z půdy. Je to Raplík a Poděs, když čerstvě a dobře vykakaný začne zběsile pobíhat z pokoje do pokoje. Je to Čihadlo, když se přikrčí u dveří do koupelny a hlídá si toho, kdo do nich vešel, jestli z nich i vyjde. Je to Lumpík, když si čas od času ověřuje, jestli ještě pořád platí zákaz škrábání sedačky. Je to Mňaukit, když se s námi pustí do debaty. Je to Trdlo, Moták a Motovidlo, když se při servírování misky s večeří plete pod nohy. Je to Kotě, když si čutá s míčkem a loví peříčko! Je to Divous, když se pere s koženým provázkem zavěšeným na klice. Je to Šelmička, když zapomene zatáhnout drápky. Je to Panikář, když se mu přestane líbit v náručí a zdrhá pryč. Je to Magor, když prská, syčí a cuká se při nutné pedikúře (tu snáší o něco lépe) a manikúře (tu nesnáší vůbec). Je to prostě Kocour, Kocourek bosý, Kluk kočičí, Kočičák, Kočeks, Kocouřisko.
Mezi všemi jmény, co si kdy vysloužil, jsou dvě přezdívky, které ho vystihují obzvlášť trefně. Tu první mu dala moje neteř, když ho poprvé viděla a už po několika minutách o něm prohlásila, že je to taková kočka naležato. Přesně tak, Mišák má rád své pohodlí a o tom, jak si užít krátké šlofíky i dlouhé chrnění by mohl pořádat kurzy. Ještě raději než ležení, drbání a spaní má ovšem jídlo. Věrně následuje kohokoliv, kdo se vydá do kuchyně. Nemá problém postavit se, posadit se, nebo si rovnou lehnout na přesně vypočítaný střed všech kuchyňských tras a s živým zájmem pozorovat veškeré dění. Nikdy se nevzdává naděje, že by mohl dostat něco ochutnat. Nikdy nepřestává čekat, že cesta z kuchyně povede k jeho misce, do které se dosype něco dobrého na kočičí zub. Jako šéfkuchař naší kuchyně odborně dohlíží na přípravu pokrmů. A že je to Míša gurmán, říkáme mu Mišelín.
Našla jsem na internetu citát připisovaný jisté paní Edwards, že Lidé, kteří nesnáší kočky, prostě ještě nepotkali tu pravou kočku. Přála bych každému, aby potkal svého Mišáka, svého kočičího terapeuta, který umí jedním mňoukem pozdravit i uzdravit a když přede, přidá se i člověk a vrní blahem spolu s ním.