
Abyste si nevytvářeli nenaplnitelná očekávání, vyjasněme si hned zkraje, že tyto řádky nebudou o naší změně bydliště. Ano, prcháme z velkoměstského bytu na venkovskou chalupu, kdykoliv je to možné, ale jsou to zatím stále ještě jen takové naše malé útěky. Přes týden žijeme obklopeni divokou civilizací se všemi klady i zápory a o víkendech se uchylujeme do civilizované divočiny. Tak nám to právě vyhovuje, tak nám to stačí.
Jsou ale tací, kterým se civilizace stává protivníkem, nepřítelem, mučitelem, který je válcuje, lisuje a drtí a jedinou záchranu spatřují v útěku. Jako dánská dětská psycholožka Andrea Hejlskov, která se svým mužem Jeppem a čtyřmi dětmi prchla nejprve z města na vesnici a pak mimo lidská sídla do hlubokých švédských lesů. O radikální změně života, jejím vlivu a dopadu na každého člena rodiny psala blog, který poté, co první rok zrekapitulovala v knize Náš velký útěk, zase skoro celý smazala. Zbylo tak necelých tři sta stran knižního textu, pro který se mi vnucuje slovo neotesaný. A nejen jazykově, ale i myšlenkově, stylově, kompozičně. Až do poslední kapitoly mě to iritovalo a provokovalo, ale když nad tím tak dumám, vlastně to koresponduje s autorčinou prožívanou skutečností a na různých rovinách ji to věrně odráží. Je nanejvýš sympatické, že se Andrea Hejlskov nestaví do role odvážné a osvícené skautky, která se blahosklonně sklání k lidu ve tmách a s lehkou nadřazeností se dělí o zkušenosti a moudrost z života v přírodě. Ani trochu. Naopak se netají naprostou nepřipraveností, neznalostí a nepohodou, s kterou se od prvních dnů potýkali. Když se jí zeptáte, zda nebylo naivní odejít s celou rodinou a s tak malými dětmi do lesů (nejstarším dvojčatům bylo v té době 15 let, prostřednímu synovi 11 a nejmladšímu ani ne rok), bez vytáček přizná: Jo! Nebýt Kapitána, muže s pestrou životní historií a schopností přežít odkázán sám na sebe, nezvládli by ani pokácet strom natož postavit z kmenů srub. Cukali mi koutky, když Andrea líčila, jak neměla ani tušení, jak se pere prádlo, když nemáte pračku, ba ani teplou vodu. Ale nesmála jsem se jí, kdepak. Nahřívání vody na plotně a praní v ruce si pamatuju z dětství, ale to ze mě machra na život v primitivních podmínkách nedělá.
Život v divočině bych nedávala. Už jen to počasí. Celý příběh začíná na jaře a vyprávění je uvozeno větou Ten den svítilo slunce. O pár řádků níže autorka básní: Ve dnech, kdy svítí slunce, vám svět zpívá ukolébavky a vše se radostně třpytí. Řeka vám koluje v žilách, krev proudí, vítr vás hladí po tváři, stírá vám slzy, utěšuje vás, jeho vůně ve vás probouzí vzpomínky, vaše rozervaná duše zažívá obrodu a Bůh vás miluje. Jenomže u nás nesvítí pořád slunce a není stále teplo – a což teprve ve Skandinávii: Když je mezi nulou a minus dvaceti stupni, tak to ještě jde. Nejhorší je vlhko. Ve vlhkém počasí se zdá chlad dvojnásobný, ale když teplota klesne na minus třicet, tak se něco stane. Z oblohy se snáší špičaté krystalky, rampouchy visí ze střechy jako rohy jednorožce. Na sněhu se tvoří škraloupy, vypadají jako rány. Zvěř zmizí, úplně, vytratí se i veškeré zvuky, pachy, patrné je jen řezavé, ostré bílé světlo ze vší té běli. Chata vrže. Mráz se usazuje ve všech trhlinách a škvírách, všechno se roztahuje, hýbe, dřevo praská, chata naříká a řve utrpením.
Nemám ani dost podkožního tuku, ani ten správně huňatý kožich, abych po medvědím způsobu zalezla pod peřinu a prospala se tmou a mrazem do světla a tepla. Vzdala bych to tipuju už někde kolem plus sedmi stupňů. Nepovím vám, jestli to ti Dánové dali, nebo vzdali, nechci vyzrazovat, pokud byste si knížku o jejich velkém útěku chtěli přečíst. Každopádně si sáhli na dno svých sil, fyzických i psychických. Ve snaze uniknout stresu a napětí, kterému byli vystaveni společností a systémem, se ocitli pod nepředstavitelně větším tlakem a nároky lopotného zajišťování základních životních potřeb. Kdo by čekal, že cestou hledání skutečných hodnot půjdou v míru a vnitřním klidu, nemohl by se mýlit více. Hádali se víc než kdy dřív, řvali a dávali průchod veškerým emocím o to vyhroceněji, že nemuseli brát ohled na třetí osoby. Při čtení se mi vtírala otázka, zda to všechno mělo cenu, za tu cenu. Matka rodiny s odstupem několika let vnímá pozitivně, že se dostali až na dřeň a že byli přinuceni řešit i takové problémy, které se v jiných rodinách za běžných okolností zametají pod koberec.
„Ukázalo se, že lidé jsou zvířata,“ slyším ji později odpovídat na otázku, jak žijí dnes, „zvířata, která žijí v houfu. Dokázali jsme se o sebe postarat, ale zjistili jsme, že potřebujeme společenství. Teď hledáme, jak v něm žít bez kompromisů.“ V knížce expresivně vykresluje vnější příznaky přerodu člověka ve zvíře: Ruce. Začíná to na rukou. Čáry se prohlubují a jsou výraznější, vrásky víc vynikají, hlína proniká úplně všude a já měním barvu. Už nejsem běloška. Popel, hlína, soply, jídlo, prach, bahno, uhlí, rybí šupiny máme prostě všude. Nedokážu to smýt. Uvízlo to ve vráskách, mezi prsty i pod nehty. Zrcadlo nemáme. Vidím se prostřednictvím rukou. Mám ruce staré ženy. Prach a popel na mně spočívá jako jemný poprašek, jako náplast na jemné bílé pleti. Uhlí. Saze. Lesní půda. Kořeny. Jsou všudypřítomné, nejen na kůži, ale ve vodě, již piju, v ložním prádle. Ne, už nejsem bílá.
Nejsem kdovíjaká Robinsonka. Mně stačí trocha toho popela, sazí, pilin, hlíny, zetlelého listí, vlhké omítky a kočičích chlupů; ve správném poměru vydávají vůni, která je mi příjemná a ve které se jako hříbě v prachu ráda vyválím, abych se zbavila pachu města. A smysl života, jeho podstatu a hodnotu, se vydávám hledat po jiné cestě. Některým by ta má cesta možná mohla připadat příliš prošlapaná, než aby mohla vést k objevení neobjeveného. Jenomže co když není potřeba hledat něco nového? Co když je veškeré naše pátrání jen odhalováním zapomenutého a znovunalézáním už poznaného?
Přijde mi úžasné a obohacující, že k společnému cíli nás všech vede tolik různých cest. Osobně se mi některé z nich jeví dost riskantní, na první pohled slepé, poněkud obskurní nebo nepokrytě šílené, ale každý, kdo se vydává na cestu ze sebe sama, aby sám sebe našel, si zaslouží respekt. A když se o své putování podělí s druhými, pak i poděkování. Hjertelig tak, Andrea.
Hejlskov, Andrea: Náš velký útěk. Portál 2018. Překlad Markéta Kliková.
Comments