"Myslela jsem, že dnes nebudete," přiznává se postarší paní jednomu z trhovců. A zelinář na to: "Proč? Protože prší? Nejsme z cukru, paní." Ponechme stranou otázku, z čeho vlastně jsme (krom masa a kostí a látky, z níž jsou utkány naše sny). Pravda je taková, že sotva odrosteme dětským holínkám, před deštěm se raději schováme. A když ho ještě provází chlad a vítr, je tou úplně nejlepší skrýší nějaké útulné místo s něčím dobrým k pití a něčím poutavým ke čtení.
Zkuste sáhnout třeba po sbírce povídek případného názvu Někdy prostě prší. Její autor, Michel Faber, je Holanďan, který vyrůstal v Austrálii a nyní žije ve Skotsku a podle informací na předsádce posbíral (coby studovaný lingvista) profesní zkušenosti jako ošetřovatel, balič, uklízeč a pokusný králík pro lékařský výzkum. Stejně pestré jako jeho život jsou i jeho texty. Ninina ruka nebo Červená míchačka s betonem zaujmou volbou protagonisty. Ukecaná buňka překvapí nejprve geniálním fyzikálním objevem a pak jeho uchopením v příběhu. U titulní povídky Někdy prostě prší, stejně jako u Skládání účtů jsem se utěšovala tím, že je to jen fikce, i když je více než pravděpodobné, že se někde něco takového asi děje; oba příběhy jsou velmi působivé a zanechají stopu. To platí i o Příběhu jedné hračky, pohrávajícím si s představou, jak Bůh najde Zemi na vesmírné skládce. Tunel lásky i Půl miliónu liber a zázrak potěší romantické duše, zatímco povídka Ryby by se neztratila ani v antologii sci-fi. Každý z těch patnácti příběhů je osobitý a výborný. U českého překladu k tomu přispěl též Viktor Janiš, pan překladatel, vedle Denise Molčanova další, jehož práce s jazykem mě nadchla a přiměla pídit se po jeho překladech. Stejně tak jsem namlsaná i na další knihy Michela Fabera. Lákavě vypadá zejména Kvítek karmínový a bílý, ale na těch skoro tisíc stran to bude chtít hodně hluboký nádech. Anebo hodně vytrvalý déšť.
Faber, Michel: Někdy prostě prší. Kniha Zlín 2011. Překlad Viktor Janiš.
Komentarze