Kdyby si měl Ir vybrat mezi Parkinsonem a Alzheimerem, vsadím se, že by zvolil první možnost. Raději by totiž vybryndal půl sklenice whiskey, než aby zapomněl, kam uklidil celou lahev. Nakolik mohu soudit, hraje alkohol v životě Irů stejně samozřejmou roli, jako u Čechů. I když být alkoholikem je o chlup snazší u nás.
Tak za prvé: máme lepší pivo. Dali jsme se do řeči s výčepním a ptali se ho, které pivo si lidi dávají nejvíc. Guiness. A kromě toho? Guiness. Jenomže nám ta lékořicová karamelka zrovna dvakrát nejela. I v těch nejzapadlejších vískách mívali v hospodách na čepu třeba sedm dalších piv a my se jimi po půlpintách propíjeli k něčemu, co by se blížilo naší představě o dobrém pivu. Chlapi si v jednom pubu dovolili říct, že jim irské pivo nechutná, nicméně byli připraveni si objednat další sklenici, nebýt toho, že jim ji hostinský odmítl natočit a místo toho nevděčné hosty vypakoval z lokálu. Protože to ale byl Ir a tedy zbožný křesťan, projevil dostatek milosrdenství a nabídl jim ke kotvišti odvoz autem.
A za druhé: pivo i něco silnějšího si u nás koupíte skoro kdekoliv a prakticky kdykoliv. V Irsku je to s dostupností alkoholu složitější. Prodávat ho smějí jen licencované obchody, a to ještě v přesně vymezenou dobu. Regulace se týká i restaurací a k našemu překvapení v kavárnách nebo bistrech neměli ani nealko pivo. Jak jiný přístup oproti tomu našemu, kdy si pro panáka vodky můžete sáhnout mezi žvýkačky a energetické tyčinky u pokladního pásu. Nicméně průměrná spotřeba čistého lihu na osobu ukazuje, že kdo chce pít, svou lahev si najde.
Jestli jste dostali chuť se napít, nebo jste si už dokonce něco nalili, zamyslete se nad sebou. Co byste řekli půstu od pití? Je bezpochyby bohulibý a ušetříte peníze i svá játra. Na poslední skleničku vás zvu do Drumshanbo. Jet do Irska a nenavštívit žádnou palírnu, to je jako letět do Říma a nezajít do žádného kostela. To přirovnání by se mohlo zdát poněkud přitažené za vlasy, ale v anglofonním světě mají palírna a kostel jedno společné: spirit. Někdo utápí svou duši ve špiritusu, někdo povznáší svého ducha v spirituálním prostoru. A někdo zvládne obojí, což je právě případ Irů.
Je neděle kolem poledne, drobně poprchává a vesnička na jihu jezera zeje prázdnotou. Na první pohled není co obdivovat, což je šance pro druhý pohled, aby utkvěl na fasádě z oblázků, na žulových deskách na paměť lidovým muzikantům, na trafostanici před školkou kaligraficky posprejované výzvou k modlitbám za mír a na kostele s typickou čtyřhrannou věží. Až k němu ale většina návštěvníků Drumshanbo nedojde, protože odbočí směr The Shed Distillery. U jejího zrodu před patnácti lety stál jistý PJ Rigney. To, jak se jeho exotické cesty a podnikavost odrážejí ve dvou stěžejních drumbshanbských produktech, totiž whiskey a ginu, poutavě ukazuje interaktivní prohlídka destilérkou, která končí skleničkou v orientálně zařízeném baru. Nečekaně nás oslovila víc samotná sklenice, než její obsah, takže jsme si jako suvenýr neodváželi plnou lahev, ale sadu prázdných skleniček, odsouzených k tomu zůstat prázdné už napořád, neboť se ukázalo, že nejsou z barevného skla, kterýžto dojem vzbuzovaly, nýbrž z čirého skla potaženého barevnou fólií, která se po pár použitích začala odlupovat. To se nám to hned snáz abstinuje, když teď není z čeho a ani co pít!
V Irsku jsme ale na suchu nezůstali. V místní samoobsluze jsme dokoupili chléb ve všech myslitelných skupenstvích a vydali se s lodí na jezero Allen. A tady mi dochází řeč. S večerem se na jezeře rozhostil absolutní klid, hladina zrcadlila červánky a nad ostrovem se rozsvítil měsíc v úplňku. Jestli to na vás nedýchne ze snímků v galerii, nesvedla by to ani žádná slova. Když žijete v úžasu, někdy se vám stane, že oněmíte. Mně se to stalo u Lough Allen.
留言