Elektrické psací stroje byly na celou třídu jen dva. Trůnily na okenním parapetu a blahosklonně přehlížely ty naondulované pohihňávající se puberťačky, sešikované u bytelných psacích strojů na vratkých kancelářských stolcích. K psaní všemi deseti vedla dlouhá cesta a začínala u levého ukazováčku a pravého palce: f mezera f mezera f mezera. Jednotlivá písmenka; pak shluky písmen, následované osamělými slovy; později celé věty a nakonec souvislé texty. Celý rok jsem víkend co víkend vkládala do válce mámina přenosného Consulu čisté listy papíru a trápila stroj i sebe, dokud nebyly popsány čtyři strany A4. Pak přišla ke slovu tužka a ze žárlivosti, že ty dadaistické textové kreace nemohla sama napsat, alespoň s inspektorskou pečlivostí označila všechny překlepy, které jsme – mašina a já – společně napáchaly. Consul byl nepoddajný, ani ho nenapadlo vyjít vstříc mým křehkým malíčkům, když se vracely levý z q na a, pravý z ú na ů. Tolikrát se netrefily, tolikrát se zvrtly a uklouzly do spár mezi klávesami – stroj neustoupil ani o píď. Jenže já se nesměla vzdát. Odvracela jsem oči od prstů oblepených náplastmi, aby si samy našly cestu a jednou provždy si zapamatovaly vzdálenost mezi tlačítky i potřebnou sílu úhozu. A když už se to naučily, samou radostí se někdy splašily a levá ruka si dala závody s pravou, která stihne udeřit dřív. Nejvíc se rozdováděly u těch nejfrekventovanějších slov ideově prověřené učebnice: socialistické hospodářství. Dodnes ten oxymorón nezvládnu napsat na první dobrou.
Když jsem otvírala knížku Neobvyklý typ (něco málo povídek) – díky za půjčení, Mirku – a dočetla se na předsádce, že její autor je …vášnivým sběratelem psacích strojů a právě na jednotlivých exponátech ze své sbírky napsal svou literární prvotinu… zamrzelo mě, že knížka nevyšla z tiskárny v podobné úpravě. Co na tom, že každou jednotlivou povídku uvozuje fotografie jiného kousku autorovy sbírky, když je veškerý text v celé knize vysázen jediným fontem Minion Pro, který navíc vůbec nevyvolává strojopisný dojem.
Po přečtení všech sedmnácti povídek (což znamená učíst přes čtyři stovky stran!) zjistíte, že jsou hodně nesourodé. Námětem, zpracováním, stylistickým pojetím, literární úrovní, uměleckým dojmem. Jedno ale mají společné: jsou dokonale obyčejné. Dokonce i ty dvě s nádechem sci-fi. Někde v půlce knihy jsem tomu přišla na chuť, ale už teď vím, že právě díky té milé, uhlazené obyčejnosti jsou autorovy texty odsouzeny k zapomenutí. O povídce se říká, že je prubířským kamenem spisovatelského umu. Její šarm tkví v omezeném prostoru a geniální pointě. K uhlídání prostoru stačí ovládat řemeslo, k dokonalé pointě je zapotřebí talentu.
Navzdory tomu, co jsem právě napsala, však kniha jako celek do zapomnění neupadne. Napsal ji totiž Tom Hanks. A to dává jeho textům další rozměr vnímání: při čtení se mi vybavovaly jeho filmy, Apollo 13, Terminál, Kapitán Phillips... Četla jsem ty povídky a říkala si, jestli je psal na place v pauzách mezi natáčením jednotlivých scén. Nebo jestli ho jen něco ve scénáři inspirovalo a ta myšlenka v něm klíčila a rostla a zrála. Být studentem filmové fakulty a mít nakoukané všechny Hanksovy role, lákalo by mě rozebrat jeho sbírku povídek právě s ohledem na styčné plochy s těmi filmy. Mohla by z toho vzejít slušná bakalářská práce.
Titul Neobvyklý typ odkazuje v originále (Uncommon type) na psaní na stroji. Psací stroj je leitmotivem všech sedmnácti textů, u jednoho dokonce hraje hlavní roli, v ostatních se alespoň mihne: „Vyndal psací stroj z kufříku, postavil ho na nízký kávový stolek a navinul do něj dva listy papíru, jeden na druhém – dával tam vždycky dva listy, aby nepoškodil válec. – Napište své dopisy Santa Clausovi, Vánočnímu dědečkovi, nebo jak se jmenuje,“ řekl dětem…“ / „Al měl psací stroj Continental – monstrum velké skoro jako křeslo – přišroubovaný k psacímu stolu, ne snad proto, že by se někdo mohl pokusit ho ukrást. Jen blázen by se ho pokusil vůbec zdvihnout.“ / „V malé kanceláři byla nějaká dívka; seděla u malého zeleného psacího stroje na maličkém stolku. Soustřeďovala se na prsty své levé ruky a mačkala klávesy podle pokynů z gramofonové desky.“ – Už chápete, proč se mi vybavily vzpomínky na první hodiny psaní na stroji?
Hanksovy texty jsou úzce navázány na americkou kulturu a společnost. Překladatel Vladimír Medek si byl při převodu Neobvyklého typu do češtiny vědom toho, že leckteré reálie nemusejí být našinci známé, snažil se proto poskytnout pod čarou několik vysvětlivek. Jejich formulace a vyznění mě přimělo dohledat si věk překladatele, teprve pak mi dávaly smysl. Několikrát mě zarazil i ne zcela šťastný překlad nějaké věty, jako třeba této: Jak opatrně našlapoval, ucítil zdánlivou bolest tam, kde dřív míval levou holeň. Pět kroků k domovním dveřím šel pomalu a po jednom. Copak se dají dělat kroky třeba po dvou? Inu dají, pokud slovo z originálu nepřeložíte jako krok, nýbrž jako schod.
Tak jo, a teď něco, co se mi líbilo. Sice jsem v New Yorku nikdy nebyla a nevím, jestli to tak je, ale zní to roztomile: Loďmistr se znovu zasmál a pak zvedl dlaň. „Podívej se. Vyznat se v New Yorku je úplně snadné. Má stejný tvar jako tvá ruka. Očíslované avenue jsou dlouhé a vedou od konečků tvých prstů k zápěstí. Očíslované ulice jdou napříč dlaní. Boradway je čára života a obloukem portíná celou délku. Prostředník a prsteník jsou Central Park.
Co dodat na závěr? Thomas Jeffrey Hanks je bez debat lepší herec než spisovatel. Ovšem co by za to mnozí herci dali, kdyby uměli hrát tak alespoň tak, jak on umí psát.
Hanks, Tom: Neobvyklý typ (něco málo povídek). Domino 2018. Překlad Vladimír Medek.