Nevidím ani tmu

Knižní rozhovory Aleši Palánovi prostě jdou. Umí se ptát, umí naslouchat a hlavně se umí dostat k zajímavým lidem. Nejvíc paf jsem byla ze šumavských samotářů, kteří chtějí Raději zešílet v divočině, to jsem četla s otevřenou pusou a vykulenýma očima. V dalších knihách už mé překvapení nebylo tak velké, třebaže i v nich byla řada neobyčejných postav a podivuhodných postaviček. A pak jsem vzala do ruky rozhovory vydané pod titulem Nevidím ani tmu a znovu mi spadla čelist.

Autor v úvodu knihy vzpomíná na své první rozhovory se samotáři. Sdílí svůj postřeh, že je spojuje útěk ze světa, ve kterém žijí všichni ostatní, a že jsou to vlastně samí muži. Pokládá si řečnickou otázku, kam se poděly ženy, a odpovídá si na ni, že ty asi tolik neutíkají, ty prostě musí všechno nějak vydržet. A vydává se je hledat: Knihy dělám zejména proto, abych něco pochopil, naučil se, odkoukal. A je už načase, abych si vyjasnil, jak žít se ztrátou a neztratit se. Začal jsem tedy jezdit s diktafonem za ženami s těžkým osudem, s mučivě bolavým příběhem, zároveň za takovými, které jsou otevřené a sdělné. Někdy se snaží zapomenout, ale dobře vědí, že to nejde. Poznaly, že prožité nejde popřít, a raději svou energii věnují způsobu, jak to překonat – odpuštěním, pochopením, aktivitou, třeba i vztekem, jakkoliv. Tohle je škola, kde se i chlap může hodně naučit.

Knihu otevírá Míša. Rozhovor s ní je nejdelší část sbírky. Opanuje prostor a pohybuje se v něm jako ve svém životě: tak nějak ode zdi ke zdi. Těžko se mi pro ni hledalo pochopení a sympatie a její zařazení do této knihy nepovažuji za šťastné.  O to více mě chytly za srdce další ženy.

Denisa má naloženo několik vážných diagnóz (jako že třeba necítí čtvrtinu těla), navzdory tomu ale je matkou, podílí se s manželem na vedení rodinné stavební firmy, a hlavně neztrácí humor a chuť do života. Když se jí autor ptá, jestli to, co se jí děje, má tak opravdu být, odpovídá mu: Netuším, Pán Bůh má s námi různé srandičky, občas nám posílá věci, u kterých nevíš, jestli je přijmout jako břímě, které neseš, nebo naopak výzvu, se kterou je třeba bojovat. Jak to mám poznat? Jsou věci, se kterými nemůžeš bojovat, protože tím bojem strávíš zbytek života. Něco musíš přijmout, protože to je jediný způsob, jak se s tím vyrovnat a jít dál. Teď je otázka, jak to od sebe odlišit. Pro mě je snazší věci přijímat, nejsem člověk, který by Pánu Bohu vyčítal, že mu dal problém. Beru to jako něco, co mě má něčemu naučit.

Jana se roky, každý den nanovo, vyrovnává se ztrátou syna. Byl čerstvě odmaturovaný, když s rodinou známých odjel k moři do Chorvatska a už se nevrátil. Bora ho odvála na širé moře. Palán si s odstupem let povídá s jeho mámou, svou kamarádkou, a v jejích odpovědích je každému čtenáři dáno v intenzitě odstupňované vlastními životními zkušenostmi prožít spolu s ní úzkost prvních dnů po bouřce, cestu na místo, organizaci pátracích akcí, vyjednávání s úřady, naději, že její dítě možná někdo zachránil, že mohlo utrpět úraz a ztratit paměť, ale že žije, taky však hrůzu, že jejího syna mohl někdo unést, zotročit, prodat na orgány. A nakonec sebrat sílu a žít dál.

Aneta je ze všech žen v knize nejmladší. V době rozhovoru žije ve startovním bytě, na půl cesty mezi pasťákem a samostatným dospělým životem. Má toho za sebou hodně, a ne zrovna dobrého. Naděje a odhodlání, které s tazatelem sdílí, dávají i čtenáři naději, že toho má taky hodně před sebou a snad už dobrého.

Sieglinde považuji za nejbarevnější kamínek v té mozaice různorodých žen. Narodila se do německé rodiny šumavských sklářů. Odborné znalosti jejího otce byly důvodem, proč nebyli po válce odsunuti do Německa. Vyprávění dnes osmdesátileté organizátorky česko-německých poutí je prodchnuté odpuštěním a smířením. Jak se pročítám jejími vzpomínkami, zřetelně vnímám, jak nesamozřejmý její postoj je.

Všechny rozhovory doprovázejí snímky oceňované fotografky Alžběty Jungrové – až na jeden. Apolena zůstává z bezpečnostních důvodů a kvůli ochraně soukromí zrakům čtenářů skryta, tak jako zůstávají skryti oni jí - v šestnácti letech totiž přišla následkem úrazu o zrak. Okolnosti onoho úrazu a týrání, kterému byla v dětství vystavena, jsou absolutně mimo představu a mimo chápání někoho, kdo vyrůstal v bezpečném a milujícím prostředí. Při čtení se mi svírá srdce. Navíc postupně z několika indicií nabývám jistoty, že Apolena pro mě není někdo cizí, že ji vídám – a že odteď už ji uvidím jinýma očima.

Bylo to takové velkopáteční čtení, a to navzdory podtitulu Rozhovory o naději. Nabízí se otázka, proč o tak těžkých osudech vůbec psát a proč o nich číst. Přistoupím-li na autorovu motivaci něčemu se od těch druhých naučit, pak si nejvíc cením Apoleniny lekce: Když jste mi volal, říkal jste, že chcete popsat příběhy žen, které to mají těžké. Člověk, když si to přečte, si může říct: „Proč já vlastně kňourám?“ Hlavně si v sobě ale poňuchňá vědomí, že to má ještě celkem dobrý, že vidí, že jeho trable nejsou až takový. Nechci snižovat vaši práci, ale tím, že se takové věci napíšou, se nám nedělá dobrá služba. Protože ta nespočívá v tom, že vám někdo něco dá, ale v tom, že vás nechají žít. Jsou různá sdružení třeba pro lidi s rakovinou, a myslím, že se tam nedělá nic jiného, než že si předávají zkušenosti s nemocí. Ale ve finále člověk musí stejně sám uvěřit tomu, že to bude dobrý. Musí to udělat jenom on.

Dnes je Velký pátek a jeho tíha na mě nedopadá plnou vahou, protože já už přece vím, že třetí den budeme slavit Vzkříšení. Víra, že stejně dobrý konec bude následovat i ty naše velké pátky, je jako štít, který nedovolí, aby mě vlastní či cizí trápení a bolest zdrtily. Do všech dnů, kdy nevidíme ani tmu, přeju sobě i vám, abychom se drželi naděje, že přijde den prozářený světlem.

Palán, Aleš: Nevidím ani tmu. Fotografie Alžběta Jungrová. Prostor 2021.