Noc literatury po jedenácté. Pro mě poprvé. Z kanceláře na Palmovce to vezmu domů na Smíchov pořádnou oklikou přes Michli a Nusle. Manžel a kocour dostávají prostor strávit chlapský večer po svém, zatímco já pořádně vyvenčím toho intelektuálního knihomola, parazitujícího na mé osobnosti tak urputně, že už se mnou jako hostitelem nažívá prakticky v docela harmonické symbióze. Pouštím ho z vodítka, ať se proběhne a pořádně si očichá neznámá místa a knihy vonící ještě tiskařskou černí.
Stáhne mě z frekventované Nuselské do zastrčené uličky U Michelského mlýna, přeběhne můstek přes Botič a zastaví se před modlitebnou, dnes husitskou, kdysi ale židovskou. Martin Myšička z Dejvického divadla tady čte z knihy Amose Oze Jidáš. Kaple už je ale plná a ani mně, ani knihomolovi se nechce čekat půl hodiny venku. Mezi židovskými náhrobky v přilehlé zahradě slibuju, že mu půjčím román izraelského spisovatele v knihovně, a pak se necháme potokem dovést k další štaci.
Kolem Domova Sue Ryder pro seniory jsem v minulosti jezdívala velmi často, ale nikdy jsem v něm nebyla, ani v restauraci, ani v dobročinném obchůdku, ani v galerii. Šipky nás navádějí do kaple stírající svým zařízením rozdíly mezi konfesemi: abstraktní vitráže v oknech, masivní, nahrubo opracovaný stůl-oltář, malé varhánky, volně rozestavěné židle. K čemu je kaple využívána, prozrazuje cedule odložená v koutě: Nerušit, probíhá poslední rozloučení. A taky o stěnu opřená černá deska s instalací bílých kapesníčků potištěných básněmi o smrti (a je to prosté jako zázrak / a jako věčnost ve chvíli / kdy zase znovu nebudeme / jako jsme předtím nebyli). Protagonistka knihy Svetlany Žuchové Obrazy zo života M. prožívá také umírání, to své matky, a po její smrti si musí znovu vybudovat svůj život. Claudia Vašeková čte krásnou slovenštinou kapitolu o sžívání se Marisie s rodinou jejího snoubence Ota. Když slyším sloveso lyžovat ve zvratném tvaru, zní mi to pěkně rošťácky, asi jako zkoulovat se.
Knihomol přichází téhle akci na chuť a natěšeně chce stihnout další čtení. Ukázky jsou zhruba patnáctiminutové a začínají vždy v celou půlhodinu, na přesun má tedy přibližně čtvrt hodiny. Dům ochránců přírody s unikátní expozicí ptačích budek v zahradě a románem portugalského autora na programu přezíravě míjí a odjíždí z Michle do Nuslí. Ručičky hodin se ale pohybují rychleji než tramvaj po svých kolejích a do původně zamýšleného cíle se to nedá stihnout včas. Operativně tedy zařazujeme návštěvu Komorní Fidlovačky. Z této neplánované zastávky se vyklube, jak už to tak bývá, velmi příjemné překvapení a literární vrchol večera. Jiří Racek se pomazlil s první kapitolou knihy valonského autora Patricka Declercka Běsi, co mě sužují tak přesvědčivě, že u východu ze sálu nad hromádkou svazků málem ještě obalených placentou nebylo nad čím přemýšlet, navíc když u stolku seděl sám původce díla, připravený svému děcku přestřihnout porodní šňůru. S osobním věnováním a – jak se později ukáže – pěknou sbírkou běsů vycházím na ulici.
Venku se zšeřelo a mezi střechami se rozvaluje úplněk. Knihomol ale není v romantické náladě a prozářeného obličeje Měsíčňana si sotva všimne. Aspoň že se rozhlédne vlevo a vpravo, než přeběhne křižovatku. Po pár krocích zahne do dvora Českých vinařských závodů a v budově, která uchovávala víno Sklepmistr a předtím bývala největším soukromým pivovarem na našem území a ještě předtím mlýnem, zapadne do sklepa. Nevím, jaký prostor jste si teď začali vybavovat, ale pochybuju, že by se vaše představa byť jen přiblížila skutečnosti. Tak předně do něj nevedou schody, ale pohodlná vydlážděná rampa. V místech, kam už nedosáhne denní světlo, začíná industriální divočina. Na první pohled je zřejmé, že místnůstky s vysklenými dveřmi, smaltové umyvadlo bez odpadu, svazky drátů pnoucích se po oprýskaných zdech, torza betonových kolíbek na uskladnění sudů a pár žárovek ze stropu tvoří mnohem častěji kulisu paintballových bitev, než intelektuálních sedánků. Tentokrát se ale v majestátním sklepení choulí zimou stovka knihomolů a z pár stránek v podání Lukáše Adama si dělá představu o románu A co to má co dělat se mnou? švýcarského spisovatele s maďarským jménem Sacha Batthyany. Dramaturgové této noci si dali záležet na výběru místa pro tu kterou knihu a pro příběh, který rozplétá tajemství večírku v březnu roku 1945, během něhož část hostů zastřelila sto osmdesát Židů, jsou útroby zpustlého nuselského pivovaru ospravedlnitelné a opodstatněné.
Literární noc pokračuje ještě hodinu a na výběr je ještě z dalších patnácti knih a míst, ale můj knihomol už si přišel na své, a když může ještě cestou domů zabořit nos do nové knížky, která při otvírání tak nádherně vrže a voní jako květ frézie vylisovaný v křížovkářském slovníku, září štěstím.
Comments