Uháčkujeme 8 řet. ok a pev. okem je spojíme do kruh. ř. Jako náhradu za 1. dl. sl. háčkujeme 3 řet. oka, dále 23 dl. sl. do kruhu, končíme pev. okem do 3. počátečního řet. oka. Takhle jednoduše to někdy před dvěma roky začalo a zprvu to i pěkně přibývalo, očko k očku, sloupek k sloupku, radost uzavřít každou další kruhovou řadu a rovnou se pustit do nové. Pak se to ale někde seklo, už to nepůsobilo radost, odložilo se to, na pár dnů, na několik týdnů, na dlouhé měsíce. Upadnout do zapomnění to ale nechtělo a z času na čas se to připomnělo, jako třeba zkraje letošního roku. A tehdy jsem udělala něco, co jinak nedělávám, protože to bývá k ničemu - dala jsem si novoroční předsevzetí. Vlastně hned dvě: Za prvé, že to do konce roku dodělám, a za druhé, že to předsevzetí tentokrát opravdu splním.
A teď mám velkou radost a potřebu tramtadadá vytroubit do světa, že mám splněno a že je to hotové! Je to kulaté, v průměru to měří zhruba sto čtyřicet centimetrů, váží to čtyři sta třicet čtyři gramů, je to ze stoprocentní bavlny a při návinu pět set padesát metrů na sto gramů by to Ariadně vystačilo na více než dva kilometry bloudění, teda pokud by to vypárala, ale to bych jí nedovolila. Nevracela jsem se, ani abych odpárala chyby, raději jsem se je snažila zakamuflovat (ne vždy dokonale, jak patrno z fotky), protože vydržet těch sedmdesát pět řad, z nichž každá byla delší než ta předchozí, dalo pěkně zabrat a jak jich přibývalo, už to nebylo několik řad na jeden večer, ale několik večerů na jednu řadu. Tak to se mnou jezdívalo z Prahy na chalupu a zase zpátky, párkrát dokonce i na Moravu, chodívalo to se mnou na sousedský potlach do hasičárny, statečně to se mnou čelilo pomlázkám velikonočních koledníků, v létě se to houpalo se mnou v síti na zahradě a za chladných večerů to se mnou utíkalo za pec. Příležitostní přihlížející od toho nemohli odtrhnout oči, jako na tenise těkali očima mezi pomuchlaným schématem a jeho realizací, soustružník se mi díval pod ruce ve snaze pochopit konstrukci sloupků a drobní zemědělci kontrolovali pevnost řetízkových ok. Vlastně na tom nic nebylo, řetízková oka a krátké a dlouhé sloupky, nic složitého. Víc než zručnost a um to vyžadovalo spíše píli a vytrvalost. Vždyť v samotné poslední řadě je těch řetízkových ok tisíc tři sta čtyřicet čtyři a stejně tolik dlouhých sloupků a navrch ještě devadesát šest řetízkových peciček zvaných pikotky.
Kruh se uzavřel čtyřicet pět dnů před koncem roku. Ještě jsem to nechala chviličku vydýchat, ještě jsem se chvilku těšila, než jsem to dala, kam to patří, než jsme to začali užívat. Vánoce pro to představovaly tu správnou zvláštní příležitost. Rozprostřela jsem to na stůl, se všemi vzpomínkami, slovy a kočičími chlupy vetkanými mezi očka. Dál to bude poznávat svět prostřednictvím kapek, skvrn, fleků a flíčků, které to utrpí při našich večeřích a obědech a snídaních. Při první loužičce sebou možná trochu trhnu, první poprskání mě možná zamrzí, ale nebudu vyvádět, slibuju. Vždyť to je jen ubrus!