O času a vodě

Říká se, že čas letí jako voda, což je znatelné i na datu posledního příspěvku na blogu. Už mě ale pořádně svrběly prsty, abych se s vámi zase o něco podělila. Krom plynutí času to bude tentokrát taky o ledovcích, sopkách, babičkách, Dalajlámovi a společné budoucnosti nás všech.

Tak kde začít? Možná u islandských prezidentských voleb v roce 2016. Mezi kandidáty se tehdy objevil i Andri Snaer Magnason. Nejspíš vám jeho jméno nic neříká, ale v zemi ság byl už tehdy známým spisovatelem. Netuším, nakolik ho neúspěch ve volbách zkrušil, ale zdá se, že to vlastně bylo dobře, že se tím prezidentem tehdy nestal, protože to by asi pak nezvládl o tři roky později vydat svou knihu O času a vodě. Až dočtete do konce, vraťte se do tohoto bodu a zkuste si zapřemýšlet, čí názory a činy mají větší dosah, zda politika, nebo spisovatele. Teď mě ale následujte do Hladbaeru.

Právě tam, na předměstí Reykjavíku, v kuchyni jeho prarodičů, se začíná odvíjet Magnasonův text. Těžko ho definovat jedním slovem. Je to vyprávění o tajících ledovcích a dramatickém nedostatku času na odvrácení nevyhnutelných katastrof v důsledku klimatických změn, o hledání cesty a naděje a setkání s Dalajlámou. Že výsledkem není trpký koktejl enviromentálního žalu stříknutého moralizujícími imperativy, je dáno tím, že autor k tématu přistoupil velmi osobitě a osobně a knihu zarámoval do vzpomínek a příběhů svých a svých předků.

Když si v té kuchyni promítají staré rodinné nahrávky, uvědomí si:  To, že se na šestnáctimilimetrovém filmu dochovala oslava dětských narozenin z roku 1956, je senzační. Z té doby totiž nemáme ani záběry islandské vlády. Svou desetiletou dceru pak nechává počítat, v kterém roce jí bude devadesát čtyři let, jako je teď její prababičce. A v kterém roce bude tolik let její pravnučce. A do třetice, kolik času uplyne mezi rokem narození její prababičky a oslavou devadesátin její pravnučky: Představ si to. Dvě stě šedesát dva. A spojnicí všech těch let jsi ty. Znáš a budeš znát lidi, kteří dohromady celé to období překlenou. Tvůj čas je čas těch, které znáš, které miluješ a kteří tě formují. Zároveň patří tomu, kdo tě teprve pozná a bude tě milovat. Budeš ten čas sama utvářet. Vlastníma rukama se můžeš dotknout celých těch dvou set šedesáti dvou let. Babička tě něco naučí a ty to zas předáš své vnučce. Můžeš přímo a hmatatelně ovlivnit budoucnost až do roku 2186. Bez ohledu na nejistotu dožití onoho požehnaného věku pomáhá výsledek příkladu z rodinné matematiky nahlížet z širší perspektivy i úlohy a výzvy z ekologie, biologie a geologie.

Těch 262 let nijak nepopírá fakt, že plynutí času je pěkný fičák. Právě naopak. Čas pádí tak rychle, že od Ježíšova narození nás dělí jen jedenadvacet babiček. I s dědečky by se všechny vešly do jednoho autobusu. Nejstarší písemné památky lidstva jsou staré pět tisíc let a vyprávějí o událostech, které se staly prakticky včera. V porovnání s padesáti miliony let historie oceánů vzniklo lidstvo teprve předevčírem.

I kdybychom úprk vývoje nevnímali v reálném čase, při ohlédnutí zpět je zřejmý: Když se narodila moje babička, ještě nikdo do té doby Atlantský oceán letadlem nepřekonal, ale nějakých čtyřicet let poté lidé přistáli na měsíci.

Pro mě to bylo právě ono ukotvení v historii jedné rodiny, které autorově zprávě o bezprecedentním oteplování, mizení ledovců a narušení rovnováhy srážek, vodních toků a hladiny oceánů dalo zvláštní naléhavost. Připouštím, že některým kapitolám by neškodilo trochu méně čísel a statistických dat, na druhou stranu se autorovi nedá upřít snaha podat je co nejpřístupněji: Když v roce 2010 vybuchl vulkán Eyjafjallajökull a na šest dní v Evropě zastavil leteckou dopravu, vyprodukoval zhruba 40% emisí způsobených evropskou leteckou dopravou – nějakých 150 000 tun denně. Zastavením veškeré letecké dopravy se sopce podařilo snížit znečistění oxidem uhličitým o 50%, a tak se stala prvním ekologicky uvědomělým vulkánem v historii.

Zhruba tři sta stran textu nabízí hodně podnětů k přemýšlení a zpytování svědomí. Někoho víc osloví ekologická témata, dalšího postřehy z autorova setkání s Dalajlámou, jiného jako mě podivuhodné životní příběhy babiček a dědečků. A nemyslete si, kniha není jen planým výčtem toho, co je špatně a o co planeta přichází. S odkazem na slova Mahátmy Gándhího, že Země může nasytit potřeby všech lidí, avšak jejich lakotu nenasytí (což se v angličtině pěkně rýmuje: Earth provides for every man´s need. But not for every man´s greed.) vyjmenovává vodítka OSN pro udržitelný rozvoj rozdělená zhruba do čtyř kategorií:

• omezení plýtvání jídlem a změna složení potravy

• rozvoj solární a větrné energie a elektrifikace dopravy

• ochrana lesů, zalesňování a obnova mokřadů a deštných pralesů

• zdůrazňování role žen

  
  

Kdoví, možná by dnes Hospodin předal Mojžíšovi desatero v trochu obměněném znění, abychom mu lépe rozuměli. Ne že by v těch deseti přikázáních, jak je známe, nebyl dostatečný návod k dobrému životu. Jen jsme si asi zvykli na výklad zaměřený na vztah člověka k Bohu a k lidem - a ostatní stvoření jsme trochu ztratili ze zřetele. Spolu s mým vrstevníkem z Islandu mám naději, že ještě není pět minut po dvanácté a že každý z nás může přispět ke změně.

Magnason, Andri Snaer: O času a vodě. Argo 2022. Překlad Marta Bartošková