• Text: ťuhýk - foto: ťuhýk

O lidech a jiné zvířeně (Rhodos #2)



Podle Wikipedie žije na největším Dodekanéském ostrově přes 115 tisíc obyvatel, což je ale údaj jedenáct let starý a tudíž pouze orientační. O početnosti ostrovní fauny se diskrétně mlčí. Je to pochopitelné – jak chcete přinutit živočicha, aby vám vyplnil sčítací formulář. Následující řádky chtějí zmínit alespoň několik zástupců ohromné a ohromující živočišné říše, do které jsme na deset dnů nahlédli. Počty stranou, protentokrát si vystačíme s číslovkami neurčitými.


Překvapivě málo nás obletovali racci. Na nevelké hejno jsme narazili na jedné pláži na západní straně ostrova. Kde lítali ti ostatní, těžko říct. Možná byli zrovna na dovolené v nedalekém Turecku a plánovali návrat, až se jejich ostrov trochu vylidní. Nedivila bych se. Být rackem, Rhodos bych si k životu nevybrala. I když kdoví, být rackem, možná bych to viděla jinak.


Koho žije na Rhodu, tak jako v celém Řecku, opravdu hodně, to jsou přežvýkavci. Kozy balancují na kamenitých srázech, člověka chytá závrať, jen když je vidí, a ony si tam spokojeně vyškubávají voňavé bylinky. A ovce tu mají vycvičené, že se večer samy odvedou z pastvy, pěkně spořádaně při kraji silnice.


Potkali jsme též nemálo oslíků, většinu z nich v městečku Lindos, jakémsi rhodském Karlštejně. Na svých hřbetech tam vyvážejí turisty k akropoli, protože v letních vedrech se do toho krpálu, na kterém stojí, nikomu šlapat nechce. Oslů se nikdo neptá. Starověké město je jim šumák, a přitom tam šplhají za den hned několikrát. Doufám, že jim to vynese aspoň pořádnou dávku bio mrkve.


Kdyby Noe stavěl archu na Rhodu, mezi prvními pasažéry ve frontě na nalodění by čekali pávi. Nejdřív by si ale mezi sebou museli vybojovat bitvu o lodní lístky, protože na ostrově jich žije mnohem víc než jeden pár, který by byl na archu vpuštěn. Pokud vůbec. Kamarádi na vsi měli jeden čas na dvorku právě jen dva a už jich bylo všude plno, opticky i akusticky. Rhodští pávi si ovšem v tomto ohledu zaslouží pochvalu, protože jak u kláštera Filerimos, tak u přírodního skvostu Epta Piges (na obě lokality dojde řeč v některém z dalších pokračování) tihle fajnovější příbuzní bažantů zdobili a nerušili.


Navzdory úbytku ryb v důsledku nešetrného rybolovu je malých rybiček kolem útesů a kamenů při pobřeží ještě dost. Stačí nasadit brýle, ponořit hlavu a obdivovat. Ráda bych vám je všechny vyjmenovala, slušelo by se to, jenomže až takový ichtyolog nejsem, abych to zvládla. Zkoušela jsem si dohledat informace o středomořských rybách na internetu, ale upřímně, rybí názvosloví je tak nezvyklé, divné a nelibozvučné, že jsem toho brzy nechala. S Petrem jsme si je identifikovali vlastním určovacím klíčem: Viděl jsi tu pruhovanou? A tu s tečkou u ocásku? A tu duhovou? A tu kropenatou? A ještě tam byla taková do žluta. A ty úplně prťavé. Naprosto jsme si s tím vystačili. A vám teď taky nezbývá nic jiného.


Zvláštní pozornost si zasluhuje hmyz. Poprvé v životě jsem viděla živého švába. Nebylo to naštěstí v posteli, ale i tak mi přišel dost hnusný. Připouštím ale, že mi možná jen přišel hrozně velký a být krapet menší, stavěla bych se k němu jinak. Zajímavé je, že když se na nás přiletěla podívat kudlanka, která je ještě větší, má reakce byla mnohem vlídnější. Přičítám to jejímu roztomilému kukuči. Ještě že nejsem sameček, nedopadlo by to se mnou vůbec dobře.


A když jsme u toho hmyzu, povězme si ještě o motýlech. Údolí motýlů je totiž jedním z nejlákavějších turistických cílů ostrova. Je to trochu marketingový podvod, protože správně by se údolí říčky Pelekanos mělo říkat Údolí můr, ale to by neznělo tak lákavě. Přástevník kostivalový si romantický stinný kaňon se skalami a vodopády, které nevysychají ani v parném létě, vybral jako místo námluv a páření. Na soukromí si zjevně nepotrpí, protože se sem ty vdavek chtivé můrečky slétají v takových davech, že úplně pokrývají skalní stěny a kmeny stromů. Zrovna ty stromy jsou skutečnou příčinou, proč je údolí pro ně tak atraktivní: ambroň východní totiž vylučuje sladkou pryskyřici s vůní vanilky, která přástevníky tuze zajímá. Přivstali jsme si a vydali se stezkou (odspoda nahoru) hned zrána a bylo vám, jako bychom procházeli kouzelnou zemí víl a skřítků. Skoro jsme záviděli mladíkovi v reflexní vestičce, že má tak krásné pracoviště. Cestou zpátky nám ale došlo, že tenhle ráj má nečekaně blízko k peklu. S přibývajícím časem přibývá i spalujícího slunce a neukázněných návštěvníků. Není jiné cesty, prostě se prodíráme davem a strkáme si ruce do kapes, abychom se udrželi a nevrazili výchovný pohlavek té matce, která div že nedloubne chudáčka hmyzáčka prstem, jen aby se vznesl a aby její potomek uviděl sytou červeň spodních křídel. Nevím, jak v jiných měsících, ale v červenci a v srpnu, kdy se přástevník páří, stojí Petaloudes určitě za návštěvu, jen to chce:

  • zjistit si aktuální otvírací dobu a vyrazit hned brzy ráno;

  • pamatovat na pevnou obuv a láhev s vodou;

  • s malými dětmi zůstat na pláži a za motýli se vydat, až prťata povyrostou;

  • s povyrostlými dětmi se v půlce otočit a jít zpět – na výběr je dolní nebo horní část, obě srovnatelné, v součtu zbytečně vyčerpávající;

  • nahoře se zbytečně nezdržovat a vrátit se dolů dřív, než se údolí ucpe davy návštěvníků.

Nahoře vás totiž šipky nalákají na kostelík Moni Pagnías Kalópetras z konce 18. století, ale podobných je na ostrově spousta. I když pro mě se tenhle zařadil k nezapomenutelným díky popovi, který hlídal na nádvoří dobré způsoby návštěvníků. Zdvořile jsem se ho zeptala, zda si smím v kostelíku zazpívat zbožnou píseň. Lakonicky se zeptal, jestli jsem pravoslavná. Když jsem mu řekla, že ne, že jsem římskokatolického vyznání, mou žádost o zpěv zamítl. Asi nikdy neslyšel o ekumenismu a o tom, že kdo zpívá, dvakrát se modlí.


Ale zpátky ke zvířátkům. V údolí žijí taky sladkovodní krabi a je zábava je hledat, objevovat a pozorovat. Tak a to by bylo asi tak všechno. Vlastně ještě ještěrky a kachny a vrabci a spousta dalších tvorů a tvorečků, ale na ně už se nedostane – beztak jsem zase překročila rozumný rozsah příspěvku. Dočetl vůbec někdo až sem?


#Řecko #Rhodos