Jako když slupnu broskev a ještě si nechám v puse převalovat pecku, zhltla jsem tuhle drobnou knížku a teď si užívám její dochuť. Jak chutná broskev vám vysvětlovat nemusím, ale jak vám přiblížit chuť knihy? Této knihy? Je v ní minerální svěžest vysokohorských štítů i kořeněná vůně mystických podobenství, mozolnatá drsnost přístavních dělníků i něžná jemnost umělců, usedlá zemitost starousedlíků i ostýchavá prchavost přistěhovalců. V dílku o velikosti poznámkového notýsku se všechny tyto nuance krásně propojují a dlouho doznívají.
Ital Erri De Luca toho od roku 1950, kdy se narodil, stihl hodně: živil se manuální prací, jako samouk se naučil hebrejsky tak, že přeložil několik starozákonních knih, domluví se svahilsky, řídil kamion s humanitární pomocí, lozí po horách, jako aktivista čelil obvinění z podněcování k sabotáži a od svých čtyřiceti let, kdy mu vyšly vzpomínky na dětství v Neapoli, taky píše. La natura esposta vyšla před pěti lety, v češtině jako Obnažená příroda dva roky poté. A když otočím poslední stránku, těsně před tím, než knížku zavřu, usměje se na mě černobílý portrét jejího autora a já si pomyslím, že takhle nějak jsem si celou dobu představovala hlavní postavu příběhu.
Šedesátník, horal, který převádí migranty přes hranice, je rád, že může být užitečný. Když vyjde najevo, že běžencům vrací peníze, které za přechod zaplatili, vadí to dvěma dalším převaděčům ve vesnici natolik, že svého milosrdného souseda vyženou. Odchází do města, kde jako zručný řemeslník získá velmi delikátní zakázku na soše, vytesané po velké válce:
Pořád nechápu, co bych měl dělat. „Jak vidíš, je to dílo hodné renesančního mistra. Dnešní církev by se ráda vrátila k originálu. Je potřeba odstranit draperii.“ Prohlížím si část přidanou z jiného kamene. Vypadá dobře ukotvená na bocích a na zakryté partii. Řeknu mu, že pokud se sejme draperie, nevyhnutelně se poničí i příroda. „Jaká příroda?“ Příroda, úd. Tam, odkud pocházím, se mužskému i ženskému pohlaví říká příroda. „V tom právě tkví náš problém. Různí sochaři, které jsme oslovili před tebou, to odmítli.“ Nevím, kde se ve mně vzala ta odpověď, ale řeknu mu, že bych mohl poškozenou část dodělat. Dosud jsem rekonstruoval nosy, prsty a jednou i celou chybějící ruku. Farář si mě znovu pozorně prohlíží. Zavede mě na faru, usedneme k jeho stolu. Žádá mě, abych mu ukázal dlaně. Jsou suché, drsné, považuje to za dostatečně průkazné.
Příběh otevírá hned několik velkých témat najednou – umění, víra, láska, milosrdenství, migrace – a ke všem přistupuje autor stejně citlivě, pokorně a moudře. A nevyjadřuje se jen slovy svého vypravěče, ale třeba i prostřednictvím alžírského dělníka:
Řekne, že je mou povinností vytvořit velké dílo. Ale jak, odpovím, nejsem nijak vynikající, natož mistr. „A co jiného jsi než vynikající, než mistr? Jsme děti boží. Snižovat vlastní schopnosti není vůči našemu stvořiteli spravedlivé. Nemáme právo sami sebe podceňovat, abychom ostatní nepopouzeli. Měli bychom oslňovat, jako to dělají děti. S vděčností máme stavět na odiv obdržené dary. Když ty budeš vynikající, když budeš mistr, dáš podnět ostatním, aby byli taky takoví.“
Během práce na zakázce se vypravěč seznámí s katolickým knězem, muslimským dělníkem a židovským rabínem a líbilo se mi, jakou mírou tolerance autor představitele tří velkých monoteistických náboženství obdařil. Rabín navíc dostal do vínku i špetku pověstného židovského humoru:
Byl zvědavý na člověka, kterého nakonec vybrali, aby zrestauroval trampotu. Tak tomu říkal jeho otec krejčí, když bral míry na pánské kalhoty. Ptal se zákazníka, na které straně nosí trampotu, jestli nalevo, nebo napravo. Zapisoval si do sešitu odpovědi, které si to nejvíc zasloužily.
A když se dočtu o jeho vztahu ke knihám, zamrzí mě, že spolu nemůžeme dát řeč:
Pracovnu má jako pevnost z knih, s věžemi a ochozy, knihy jsou všude, od podlahy po strop. Psací stůl je padací most. Většina titulů je beletrie posunkem ukáže na obtěžkané stěny. „Jsem tu jejich host,“ řekne a nemyslí to žertem. „Předkládají mi ke studiu svaté příběhy. Jsou předsíní, dvorkem. Když projdu jejich stránky, můžu vstoupit do nitra domu.“
Žádný z aktérů příběhu nemá jméno, všechny postavy jsou označeny jen nepřímo: kněz, biskup, rabín, dělník, hospodský, žena, kovář, pekař. Bezejmenný zůstává i vypravěč:
Dodám, že nechci být uváděn jako restaurátor. Biskup, který sledoval tok mých nesouvislých myšlenek, se podívá na kněze a ten žádosti přikývne. „Odhalíte nahotu tohoto těla a svoje jméno odhalit nechcete?“ Je to tak, nejsem umělec, podpis není namístě. Nezůstalo tu jméno toho, kdo přidal draperii, nezůstane ani jméno toho, kdo ji odstranil.
Jednou z nejsilnější stránek hutného textu jsou reflexe přírody, obzvláště v kontrastu s městským prostředím:
Moje babička říkávala, že u stolu člověk bojuje o život. Přeháněla, ale mělo to sloužit k tomu, aby si člověk dobře propočítal sousto a pořádně ho rozkousal, než ho spolkne. Souhlasí a spláchne to půlkou sklenky vína, aby oslavil znovu otevřený průchod. Jak slyšel o Neapoli, dusil se. To město je nebezpečné. Je třeba po něm chodit stejně obezřetně, jako když polykáte sousta rybí polévky.
A každému, kdo kdy pocítil únavu z pomalého ploužení se výstavními sály, musí být sympatická představa inspirovaná horským terénem:
Mně jsou galerie na obtíž, protože jsou v rovině. Vyhovovalo by mi líp, kdyby se tam chodilo nahoru dolů, kdyby tam byly úzké průrvy, terasy s výhledem do daleka.
Stvoření vnímá umělec – tvůrce všemi smysly:
Druhým uchem slyším zesíleně vlnu omývající oblázky na pláži. Je to ten nejstarodávnější zvuk na světě, je tu od počátku Země. Byl tu, když ho nikdo nemohl slyšet. Trvalo miliony let, než pronikl k sluchu. Takové myšlenky stoupají z bosých nohou na oblázcích na rozhraní mezi souší a mořem.
A nespokojí se s výřezem:
Když se dívám na fotografii, chybí mi to, co zůstalo mimo záběr. Snímek zvedá po obvodě okraje a já mám chuť dostat se přes ně.
Stejně jako fotografie, ani tyto řádky nedokážou odhalit, co je za okrajem stránky. Jestli vás citované věty navnadily, jestli jste dostali chuť na příběh interakce tvůrce a uměleckého díla, nenechte si ji zajít. Obnažená příroda je lahůdkou, kterou je radost číst. A radost je darem nebes!