Obrys
Jsem člověk, jehož zájmy jsou příliš rozptýleny, než aby v něčem dokázal skutečně vyniknout. Zkrátka toho umím docela dost, ale nic z toho pořádně. A mezi činnosti, které mi jdou hůř než jiné, patří k mé velké lítosti kreslení. Mohla bych to svést na nedostatek nadání, ale jsem už dost velká na to, abych věděla, že talent sám o sobě nestačí a jeho podíl na úspěchu v čemkoliv je překvapivě malý ve srovnání s motivací, pílí, úsilím, vytrvalostí, cvičením. Takže ne že bych neuměla kreslit vůbec, spíš neumím kreslit dost dobře na to, abych kreslila, a protože nekreslím, neumím to.
Před lety jsem se snažila tenhle začarovaný kruh prolomit a přihlásila jsem se na kurz kreslení pravou mozkovou hemisférou. Bylo zajímavé pozorovat, jakých výsledků je člověk schopen dosáhnout, když se odpoutá od šablon a zkusí něco udělat jinak než dosud. Třeba vzít obrázek rytíře na koni, otočit ho vzhůru nohama, zakrýt čistým papírem a ten pak posunout a odkrýt jen centimetr vzorového obrázku. A pak tužkou na čistý papír nakreslit ty čáry, které jsou zrovna vidět. Následně odhalit další centimetr převráceného obrázku a zase na svou kopii dokreslit jen to, co je odkryto. A takhle postupovat centimetr po centimetr, až vznikne kopie celého obrázku. Je to postavené na hlavu, ale u mě to fungovalo: Když jsem svůj výtvor otočila, ležel mi na stole opravdu rytíř na koni, nikoliv nějaké rozteklé strašidlo na vlkodlakovi, které bych jistě vytvořila, kdybych se spoléhala na tradiční způsob kreslení podle předlohy.
Neméně zajímavé bylo cvičení, při kterém jsme měli nakreslit bílou židli na černém pozadí tak, že jsme nekreslili obrys židle, ale vybarvovali jednotlivé plochy pozadí. Byla to tato technika, která se mi vybavila, když jsem v těchto dnech četla knihu Obrys. Nenechte se zmást, není to pojednání o výtvarném umění, nýbrž autobiograficky laděná próza, po které následovaly ještě další dvě, tvořící volnou trilogii. Je to jedna z těch knih, jejichž děj se dá shrnout jedinou větou, v tomto konkrétním případě touto: Vypravěčka přilétá jako lektorka na kurz tvůrčího psaní do Atén a sdílí s námi svá setkání se sousedem z letadla, s frekventanty kurzu, s několika přáteli i neznámými lidmi. Dlužno říct, že ani tyto postavy nejsou nijak výjimečné. To, co činí prózu Rachel Cusk jedinečnou, je způsob, jakým skrze životní příběhy druhých – vybarvování plošek pozadí – skládá obrys sebe samé. Zatímco u běžné autobiografie se vám vykresluje postava zájmu a všechny ostatní jsou rozostřené a v pozadí, tady je tomu zkrátka naopak: obraz je zaplněn detaily vedlejších postav, mezi kterými zůstává bílé místo, prázdný obrys vypravěčky samotné. Dobře, tak úplně bílé to místo není, už jen z toho, čeho si u druhých všímá a jak jejich vyprávění tlumočí, lze o vypravěčce leccos vytušit. Jestliže se druzí výběrem toho, co o sobě prozrazují, stávají tak trochu autory svého vlastního příběhu, pak se vypravěčka jejich převyprávěním stává spoluautorkou. A to je myslím něco, co stojí za to pozorovat i mimo stránky této knihy.
Přemýšlím, jestli mi to přišlo inteligentní, nebo spíš intelektuální. Každopádně jsem ráda, že jsem knihu četla v českém překladu, protože si nejsem jistá, zda bych se v originále neztratila. Překladatelka Alžběta Ambrožová má můj obdiv, že se dokázala proplést tím bludištěm přímých i nepřímých řečí a vypravěčkou interpretovaných cizích rozhovorů, kterým dominovala zejména témata partnerských vztahů a psaní. Jeden citát pro představu:
Když se ho zeptala, jak si osvojil všechny ty jazyky, jimiž hovoří, vysvětlil jí, že na to má metodu, a sice zbudovat si v duchu pro každý ten jazyk samostatné město, zbudovat ho tak dobře a na tak pevných základech, že zůstane stát bez ohledu na to, kam dál ho život zavane a na jak dlouho své město opustí. „Představila jsem si všechna ta města ze slov,“ líčila mi, „a jeho, jak po nich bloumá, maličký panáček mezi impozantními výškovými budovami. Řekla jsem mu, že mi ten obraz připomíná psaní, až na to, že divadelní hra je spíš dům než město; a vzpomněla jsem si, jak jsem si díky tomu svého času připadala silná: postavit takový dům a pak od něj poodejít, ohlédnout se a vidět, že pořád stojí. Ve stejnou chvíli, kdy jsem si tenhle pocit vybavila,“ pokračovala, „jsem s definitní platností pochopila, že už žádnou hru nikdy nenapíšu a že si popravdě ani nemůžu vzpomenout, jak jsem kdy nějakou mohla napsat, jak jsem postupovala, jaký materiál jsem použila. Věděla jsem jen, že není v mých silách napsat drama, tak jako není v mých silách postavit dům na otevřeném moři, zatímco v něm plavu.“
Líbil se mi trefný postřeh Jana Němce v jeho recenzi pro Host, že kdyby měl člověk napsat recenzi na román Obrys britské spisovatelky Rachel Cusk tak, jak je napsaný přímo ten román, mluvil by jen o jiných knihách. Závěrem si tedy dovolím jednu jinou knihu zmínit, a to Systémy něhy. Nikoliv proto, že by ona sama Obrys nějak dokreslovala, nýbrž proto, že právě její autor, Marek Šindelka, na setkání nad jeho nejnovějším dílem zmínil též Rachel Cusk a hovořil o její knize s takovým nadšením, že jsem se nechala zlákat. Co vy? Necháte se taky?
Komentáře