top of page
  • Text: ťuhýk - foto: ťuhýk

Ohnivcova dcera



Že se jedné padesátnici líbí kniha, kterou napsala jiná padesátnice, na tom není nic divného. Udivující ale je, že ta kniha, která ty dvě padesátnice svedla dohromady, je román pro mládež. Mám pro to dvojí vysvětlení. Předně: jsme tak staří, jak se cítíme – a mně je pořád jen lehce nad dvacet. A pak: ten román je natolik dobrý, že se nenechá jen tak zavřít do žánrové škatulky – má čím potěšit a obohatit i stařešiny. Čtěte dál a dozvíte se, čím si Ohnivcova dcera autorky Angeline Boulley získala mne.


Příběh. Naservírovat náctiletým pětisetstránkovou porci a čekat, že se jim nezačne zajídat, že ji zbaští, slupnou jako malinu, to chce vážně silný příběh. A v Angeline Boulley takový příběh zrál od jejích osmnácti; příběh, který byl podle jejích slov větší než ona. Vlastně je až těžko uvěřitelný, ale takové už některé příběhy bývají: surreálné, ale milé.


Daunis úplně nezapadá ani do svého rodného města, ani do blízké ojibwejské rezervace. Ani pro jedno není dost dobrá a v její rodině navíc v poslední době došlo k tragickým událostem. Trochu světla do života jí vnese Jamie, nový člen místního hokejového týmu, kolem nějž se vznáší spousta otazníků. Když se Daunis stane svědkyní šokující vraždy, na některé otázky dostane odpověď, ale vyrojí se spousta nových. Jak daleko je ochotná zajít, aby ochránila všechno, na čem jí doopravdy záleží?


Tak zní anotace ke knize – romanci s thrillerovými prvky. Nechtějte vědět víc, připravili byste se o napětí a překvapení. Obojího je v knize dost. A jak to tak u dobrých romancí i thrillerů bývá, čím méně stránek zbývá, tím hůř se kniha odkládá – já kvůli poslední kapitole zkoušela usmlouvat pozdější odjezd na chalupu.


Prostředí. Zasazení děje do Sault Ste. Marie, města při ústí Hořejšího jezera na hranici USA a Kanady, do tamní komunity původních obyvatel dává našinci tušit dost exotiky. Do textu jsou umně vetkána četná indiánská slova, která i český překlad ponechává v původní podobě. A hlavní postava se ukáže být výbornou průvodkyní při objevování způsobu života, tradic a mýtů kmene Ojibwejů. Takto Daunis vysvětluje, proč jí někteří říkají Ohnivcova dcera (doslovnější překlad originálního titulu by byl Dcera Strážce ohně):


„No, máme jednu takovou pověst, která se váže k dceři prvního ohnivce. Každý den, hned jak vstane, dá se do zpěvu a zvedne slunce na oblohu. /…/ Brácha mi tak někdy říká… kvůli tátovu příjmení a tak. Přijde mu to ironický, protože zpívám hrozně falešně. /…/ Nemám ten příběh ráda, protože ta holka nedostane ani vlastní jméno. Svou identitu odvozuje od svého táty Ohnivce, od svého manžela, prvního muže Anishinaabeho, a nakonec od svých synů, kteří nesou jména čtyř světových stran. A k tomu jí navíc ještě hoděj na krk povinnost zvedat každý ráno slunce na nebesa. /…/ Co kdyby se jednoho dne náhodou špatně vyspala a prohlásila, že na to kašle a že jde zpátky do postele? /…/ Přijde mi, že s ní dost vymetli. Taková zodpovědnost, a nedaj jí ani vlastní jméno.“


Poselství. Literatura formuje myšlení a vidění světa a u knih pro mladší generaci jsou nároky na jejich přínos a vyznění právě proto vyšší. Ohnivcova dcera se nebojí problematických témat. S jedním bych jako matka dcery, která knihu čte, měla asi potíž, nicméně tu by mi pomohla překonat poznámka autorky v závěru knihy. Nebojí se nabídnout hrdinku s mnoha kladnými vlastnostmi a příkladným chováním. Nebojí se vyzdvihnout hodnoty pro život ve společenství zásadní – věrnost tradicím a úctu k starším na jedné straně a poznání sebe sama a udržení vlastní identity na straně druhé. To vše bez okatého poučování či moralizování.


Právě stařešinové jsou naším největším bohatstvím, ztělesněním naší kultury a komunity. Jejich příběhy nás propojují s naším jazykem, medicínou, zemí, klany, písněmi a tradicemi. Jsou mostem mezi tím, co bylo dřív, a tím, co je teď, a ukazují nám cestu, až za ně jednoho dne převezmeme otěže.


Tolik tři z pěti pé Ohnivcovy dcery. Můžete si ji přečíst a najít si pro sebe ta zbývající dvě. Nebo si vygooglit nějaký rozhovor s Angeline Boulley, našla jsem hned několik zajímavých. V tom na jejích webových stránkách je mj. citován její tweet, který ve volném překladu zní:


Milí začínající spisovatelé:

Můj velký nápad přišel v 18.

Pak 3 děti, práce, život, atd.

Psát jsem začala ve 44.

V 54 jsem…

Podepsala smlouvu s agentem.

Prodala debut v aukci.

Poskytla přednostní práva na zfilmování společnosti Higher Ground (Obamovi) / Netflixu.

Ohnivcova dcera se dostala do obchodů.

Je mi 55.

Nikdy to nevzdávejte!


Jedné z románových babiček vkládá autorka do úst tato slova: „Děvče, některý lodě se plavěj po řekách, jiný patřej na moře.“ Angeline Boulley a její Ohnivcova dcera brázdí oceány a já jsem ráda, že se přes ten Atlantický dostala až do Prahy, do smíchovské pobočky městské knihovny, na tu poličku nově zařazených knih, z které jsem si ji půjčila jako úplně první čtenář. Vracet ji budu s přáním, aby si těch čtenářů našla co nejvíc.


Angeline, chi miigwech!


Boulley, Angeline: Ohnivcova dcera. CooBoo 2022. Překlad Nika Exnerová.


Comments


bottom of page