Nazrál čas opustit hlavní město a pohnout se někam dál. Co byste řekli okružní cestě po ostrově? Předběžný plán trasy vychází na necelých 200 km, Google maps to spočítaly na 3,5 hodiny čisté jízdy. Uvidíme, jak si s tím poradí náš zapůjčený WV up!, řečený Apolón, zkráceně též Apík. Držte si klobouky, vyrážíme.
Výchozím bodem naší cesty je Ialyssos. Leží na severozápadě ostrova, skoro na dohled od hlavního města, které ještě vůbec neexistovalo, když Ialyssos prožíval svá nejlepší léta. Dnes, buďme upřímní, nemá běžný turista důvod toto místo navštívit, ledaže – ledaže je zde ubytován. Hotýlku Sunday není co vytknout, jen je třeba počítat s tím, že západní pobřeží je spíš pro surfaře a na hezčí pláže na východě to chce auto.
Míříme na jih a po pár kilometrech míjíme letiště pojmenované po, považte, boxerovi. Někomu, kdo jako já nevyniká ani ve sportu ani v dějepise, jméno Diagorás z Rhodu nic neřekne, takže doporučuji krátkou informaci na Wikipedii, zakončenou slovy „..což znamenalo, že Diagorás dosáhl veškerého blaha, kterého člověk dosáhnout může. Diagorás v tom okamžiku skutečně zemřel štěstím a byl od té doby považován za nejblaženějšího člověka všech dob.“
Cítíme se dosti blaze, ovšem ne natolik, aby nás to stálo život, a tak pokračujeme k první zastávce na naší cestě: Kamiros byl jedním ze tří starověkých rhodských měst. Sice tím nejmenším, ale zatímco jiná místa se do dnešních dnů dochovala zpravidla v podobě římských či pozdně antických přestaveb, Kamiros, který se z prvního zemětřesení (kolem roku 227 př. Kr.) ještě vzpamatoval, zůstal po druhém zemětřesení (v polovině 2. století po Kr.) opuštěný. Od roku 1929 tak lopatičky a štětečky archeologů odkrývají helénské město, posazené jako hnízdo na skále nad mořem. Na horním konci areálu obdivujeme zbytky 200 metrů dlouhé sloupové síně vedoucí do Athénina chrámu, v dolní části zaujme naši pozornost promyšlená konstrukce termálních lázní, tedy její nákres a popis, protože ze zbytků obvodových zdí toho laik moc nevyčte. To už se ale k pokladně hrnou pasažéři prvních zájezdových autobusů. Pochválíme se, že jsme si přivstali, a ujíždíme dál na jih, dál od hlavního města, dál od hostů velkých hotelových komplexů a účastníků organizovaných výletů.
Vesnice Kritinia svým názvem odkazuje na svůj vznik: založili ji exulanti z ostrova Kréta. Vlastně se původně nacházela přímo na pobřeží a jmenovala se Kastelli – a památka, která stojí na dřívější lokalitě a dala základ starému názvu, je naším dalším zastavením: Kastellos, jinak také Kastro Kritinia, kdysi též pevnost Kamiros, vyznej se v tom, kdo můžeš, je jedním z nejlépe dochovaných johanitských hradů. Jeho stavbu inicioval v druhé polovině 15. století velmistr Orsini a strážní hrad měl chránit okolí před nájezdy osmanských námořníků. Výhled měli středověcí rytíři perfektní, to se jim musí nechat. Kochám se jím, až mě jímá závrať.
Z jednoho hradu celý ostrov neubráníš, řekl rytíř rytíři a rukou společnou se pustili do stavby dalšího. Stejný rukopis obou hradů je znát, i když tentokrát nezačínali johanité od nuly, nýbrž rozšířili původní byzantský hrad. Cesta na Monolithos nás vede pod nejvyšší horou ostrova Ataviros a ústí kaňonu přímo u silnice nás láká vstoupit do labyrintu vysokých skalních stěn, ale na to máme v horkém letním dni příliš silný pud sebezáchovy, proto si raději dopřejeme v taverně pod hradem pořádnou sklenici studeného ledového horského čaje, a pak vystoupáme na hrad a necháme se ovívat svěžím vánkem. „Z parkoviště vede nahoru poněkud náročnější cesta,“ píše se v průvodci, ale pokud nemáte na nohách žabky nebo střevíčky na podpatcích, vyběhnete po kamenných schodech jako kamzíci. Ostatně i v těch žabkách a střevíčkách to někteří vyšlápli. Hrad nebyl nikdy dobyt, ale zub času z něj ukousl pořádné sousto, takže zbývají jen obvodové zdi a mezi nimi malý kostelík Agios Pandelimon s hodně nízkým vchodem. Dobře si ho pamatuju, jelikož po ráně do hlavy se mi dostalo nečekaného osvícení, a to, že mi vyhládlo.
U stánku na kraji silnice jsme si koupili dvě opuncie. To ale není ovoce na cesty, bez brnění a zbroje si na pichlavý plod kaktusu netroufám, a tak zajíždíme do vesničky Apolakkia na jehněčí kotletky a giouvétsi, nově objevenou pochoutku řecké kuchyně, na které se stávám lehce závislá. Mám slíbeno, že to telecí v rajské omáčce se skořicí a s těstovinou rýží někdy zkusíme uvařit. Jak tak o tom píšu, sbíhají se mi sliny.
Sjíždíme ještě kousek na jih a na chvilku vystupujeme z auta, abychom nasáli vůni a vervu Egejského moře, než se k němu otočíme zády a přikloníme se k moři Středozemnímu. Nejsme sami: odlehlou oblázkovou pláž si vyhlédli nomádi z Dánska, zaparkovali tu svůj karavan, rozvěsili šňůry s prádlem, postavili hrnec na vařič a s notebookem v klíně vydělávají na další cestu. Z nedaleké Kattavie, nejjižnější vesnice ostrova, vede silnička na poloostrov Prasonisi, na jehož špici se stékají vody dvou moří. Surfařskému ráji vládnou synové otce hvězd Astraia a matky ranních červánků Éós, bohové větrů Euros, Zefyros, Boreás a Notos. Můžete si dohledat, jak si mezi sebou rozdělili světové strany, odkud kdo povane. My odbočku na nejjižnější bod mineme a stočíme Apíka na sever.
Jeden odstaveček v bedekru nás nalákal do „vesnice umělců“ Lachanie: „Do poklidné krajiny a idylické odloučenosti prchali na počátku 80. let 20. století i později lidé, kteří chtěli žít jinak. Začali tu opravovat domy a dnes bychom na Rhodu těžko hledali druhou vesničku, kde by domovy jejích obyvatel byly tak stylové a vkusně upravené. Uprostřed vsi, vedle kostela s prolamovanou zvonicí, stojí rozložitý platan a vedle něj šplouchá v kašně chladivá voda.“ A pod tím platanem vedle té kašny si dáváme kávu a poprvé a naposledy i hříšně sladkou baklavu. Obsluhují nás malí číšníčci, hádáme jim tak patnáct let, kteří kmitají tak činorodě a všímavě, že by se od nich pražští pinglové mohli učit.
Ještě máme před sebou dlouhou cestu zpět, ale na východním pobřeží si chceme prohlédnout jen jedno místo, a tak si můžeme chvíli oddechnout na pláži. Třeba na Kiotari. Už dávno neplatí tvrzení starších průvodců, že jih ostrova není dotčen masovou turistikou. Jako houby po dešti tu rostou luxusní hotely, nezřídka v těsném sousedství chátrajících, protože opuštěných, protože méně komfortních ubytovacích zařízení. Na pláž přicházíme, když ji ostatní začínají opouštět, jen škoda, že neodešla i ta užvaněná partička Rusek. Ty fakt nezavřely pusu celou tu hodinu, co jsme tam pobyli. Voda tu ale byla průzračná, kolem balvanů na dně se ochomýtalo i pár rybiček a procházka po oblázcích omývaných mořskou pěnou příjemně promasírovala chodidla.
Zlatým hřebem velkého výletu po ostrově je Lindos, poslední z trojlístku starověkých měst Rhodu (Ialyssos a Kamiros už jsme si představili). Je všemi vychvalován jako nejkrásnější vesnice na ostrově a jedna z nejslavnějších v celém Řecku a podle toho to v ní taky vypadá. Totiž ne že by nebyla krásná, to ano, procházka křivolakými uličkami mezi nabílo omítnutými zdmi a kamennými reliéfy honosných kapitánských domů stojí za to. Jen tu krásu chtějí vidět na vlastní oči všichni turisté z celého ostrova a všichni místní z toho chtějí něco mít, takže je tu hlava na hlavě a krámek na krámku. V jednom z nich koupíme pro Petra košili od vousatého rodáka z ostrova Thassos, z jiného na nás majitelka pokřikuje, že vypadáme jako Santa a Sněhurka. Pak už raději zapadneme do méně frekventovaných uliček. A k akropoli na vršku, k té se vůbec nehrneme. Výhledu na ni si dosyta užijeme při večeři na terase u Antonia. O ten pohled se s vámi prostřednictvím fotky podělit můžu, o tu skvělou chobotničku ve stařeném balsamiku s medem bohužel ne, i kdybych chtěla, což není tak jisté, protože byla vynikající a zaprášilo se po ní. Ještě pomůžeme Vlámovi u sousedního stolku s identifikací exotického jazyka, v kterém si s Petrem povídáme, a hurá zpátky do hotelu.
Je už tma a zbývá asi hodina cesty, dálnice na východním pobřeží je ale kvalitní, široká a nasvícená. Když zahýbáme za poslední roh, kráčí nám po boku domorodec v modrém tričku. Zjevně na nás čekal, vyhlížel nás a něco po nás chce. Ukáže se, že auto. Měli jsme Apíka vrátit už před hodinou. Jenomže kdo by na dovolené vedl v patrnosti, co je za den, že? Úplně jsme na to zapomněli, neměli jsme natankováno a neměli jsme, okružní cestě navzdory, splněny všechny naše objevitelské ambice. A tak Řek zavolal jinému Řekovi, tomu Petr řek, co a jak, no a ten Řek řek, že žádný problém, a Apík byl ještě na jednu noc a jeden den náš. A druhého dne navečer dostal pán v modrém tričku láhev piva a Apíka s plnou nádrží k tomu.
Zazvonil zvonec a dnešnímu výletu je konec. Děkuji všem, kteří se po cestě neztratili a všem, kteří v půlce vyprávění neusnuli. Objeli jsme Rhodos kolem dokola a na příště mám pro vás v rukávu výpravu do nitra ostrova.