V jednom rozhovoru na sebe Paolo Cognetti prozradil, že psát pro něj znamená rozhodovat se, co vyhodí nebo co vynechá. Nevím, co vyhodil a kolik toho vynechal, ale to, co v jeho románu Osm hor zůstalo, je průzračné jako horská bystřina a hluboké jako noční nebe. Slovo beletrie pochází z francouzštiny a v doslovném překladu znamená krásné psaní. V tomto ohledu je Cognettiho román beletrií par excellence, knihou, která je krásně napsaná a krásně se čte.
A to píšu jako člověk, kterého hory ve své mohutnosti děsí. Nemluvím o českých kopcích. Stačí mi ale projíždět alpským údolím zaříznutým do skalnatých svahů a sevřeným příkrými stěnami a cítím se maličká a křehká a z pomyšlení na výstup na některou z těch hor mě jímá závrať. Nejvyšší vrchol, na kterém jsem kdy stanula, posvátná E-mej v Sečuánu, přesahuje lehce 3000 m, protože ale leží na stejné rovnoběžce jako Kuvajt, Lanzarote nebo New Orleans, je to hora bohatě porostlá vegetací. Kde v horách končí stromy, končím i já. Paolo Cognetti pro to má vysvětlení: Možná je pravda, jak tvrdila máma, že každý má v horách svoji nejoblíbenější výšku, krajinu, která se mu podobá a kde se cítí dobře. Ta její byla nepochybně les v 1500 metrech, smrky a modříny, v jejichž stínu rostou borůvky, jalovce a rododendrony a schovávají se tam srnci. Mě víc lákaly hory, co přijdou potom: alpské louky, bystřiny, rašeliniště, vysokohorské byliny, pasoucí se zvířata. Ještě o něco výš vegetace zmizí, až do začátku léta všechno přikryje sníh a převládající barvou je šedivá skal, žilkovaná křemenem a vykládaná žlutí lišejníků. Tam začínal svět mého táty. Po třech hodinách chůze louky a lesy přenechaly místo kamenným mořím, jezírkům ukrytým v ledovcových kotlinách, roklím zbrázděným lavinami, zřídlům ledové vody. Hory se proměnily v drsnější, nehostinné a ryzejší místo: tam nahoře se začal cítit šťastný. Možná omládl, vracel se do jiných hor a jiných časů. I jeho krok jako kdyby se zbavoval těžkosti a nacházel ztracenou svižnost.
Vzpomínám si na dávný pobyt ve Vysokých Tatrách. Do paměti se mi zapsal úmorný výstup na Slavkovský štít, nedosažitelný vrchol, pořád na dohled a pořád stejně vzdálený. Dávám přednost cestě samotné před dosažením cíle, raději se loudat, kochat, žasnout a v půlce to otočit než umanutě vyrazit a zdolat vrchol. Táta měl svůj způsob, jak chodit do hor. K meditacím příliš neinklinoval, byla v tom jen paličatost a troufalost. Při stoupání si nikdy nerozložil síly, pořád s někým nebo s něčím soutěžil, a kde se mu stezka zdála dlouhá, zkracoval si cestu po tom nejstrmějším svahu. S ním bylo zakázáno se zastavovat, bylo zakázáno si stěžovat na hlad, únavu nebo zimu, zato si člověk mohl zazpívat nějakou pěknou písničku, zvlášť za bouřky nebo v husté mlze. A taky se mohl s vytím vrhnout střemhlav ze sněhových polí.
Jak patrno z ukázek, je Cognettiho kniha nejen o horách, ale též o lidech. Vypravěč Pietro nám představuje své rodiče, otce chemika, strádajícího životem ve velkoměstě, po kterém po letech nacházel ve vrcholových skříňkách lístečky s povzdechem Nemuset se už vracet do údolí. A matku, která byla vážně přesvědčená o tom, že mlčení mezi dvěma lidmi je počátkem všech potíží, a která na rozdíl od samotářského otce strávila život pěstováním vztahů, o něž pečovala jako o květiny na balkoně. Právě matka pomohla svému synovi navázat vztah s Brunem, jeho vrstevníkem z hor. Brunovi rodiče byli horalové se složitou povahou a ani s ním to nebylo zrovna jednoduché. Bruno umíněně dojil krávy ručně. Podle něj to byl jediný způsob vhodný pro ta choulostivá zvířata, která vynervuje a vyděsí i pouhé nic. Pietra, plachého chlapce z města a později dospělého muže, kterého životní osudy zavedly tisíce kilometrů od domova, a Bruna, divokého kluka z hor a farmáře, jehož svět se vešel mezi vrchol jedné hory a údolí pod ní, spojovalo kamarádství, které je v knize vykresleno bez patosu, bez velkých emocí, zato s uvěřitelnou upřímností a přesvědčivostí. Jak moc se mi téma chlapského kamarádství líbilo, tak moc jsem se strachovala, aby se nezvrtlo v intimní vztah, vždyť od současné literatury se lze nadít čehokoliv. Všechna čest Paolu Cognettimu, mé obavy byly liché.
Osm hor je kniha útlá, úsporná jako krosna sbalená na horskou túru. Vyprávění mě pohltilo od první stránky a drží mě dávno po dočtení té poslední. Není všechno zlato, co se třpytí jako bestseler. Ale Cognettiho první román si svůj světový úspěch plně zaslouží a vydařil se i překlad do češtiny a já budu vyhlížet, zda se nedočkají českého vydání taky dřívější povídkové knihy italského spisovatele. Ať už pro něj psaní znamená cokoliv, umí to opravdu dobře. Zatímco vypravěče nechá prohlásit: Už jsem si ověřil skutečnost, s níž se táta nikdy nesmířil, a to, že tomu, kdo zůstal doma, nelze předat to, co člověk zakouší tam nahoře, jako autor má našlápnuto to přece jen dokázat.
Cognetti, Paolo: Osm hor. Odeon 2017. Překlad Alice Flemrová.
Comments