0 - odpočítávání začíná osmnáctý březnový den roku 1973. Připadl na neděli, svítilo sluníčko a nebe bylo bez mráčků. To vím z vyprávění rodičů. Vlastně si to pamatuje asi víc tatínek, maminka spíš než vzhůru koukala na cestu a vyhlížela sanitku, protože její třetí dítě se nemohlo dočkat, až všechny krásy světa taky konečně uvidí na vlastní oči. A že jich je, těch krás!
10 let stačilo k nabytí zkušenosti, že ne vždycky svítí sluníčko a že někdy nebe pláče. Odkoukala jsem to od něj a mateřskou školkou jsem se prakticky probrečela. Dodnes každý větší stres odplavuji slzami, ať už bolesti, nebo štěstí. Teď už ale vím, že to není vada, nýbrž vlastnost. A všem slzám navzdory prohlašuji, že jsem měla šťastné dětství!
20 mi bylo devadesátkách, svobodných a lehce divokých. Studovala jsem si v Olomouci bohemistiku a germanistiku, odskočila si na jeden semestr k Bodamskému jezeru, vyzkoušela si učení na druhém stupni základní školy a přestěhovala se do Prahy. Pískle vylétlo do širého světa a hledalo si v něm vlastní místo.
30. narozeniny byly lekcí, že třicet růží se nevejde do žádné vázy, že jizvy na srdci nezanechává jen infarkt a že Pán Bůh umí psát rovně i na křivých řádcích. Učila jsem jiné, jak se domluvit s cizinci, a sama hledala někoho, s kým budeme mít společnou nejen řeč, ale i cestu. A přímluvné modlitby rodičů, internetová seznamka a dílo Jane Austenové nás nakonec svedly dohromady s mužem velkého srdce, šlechetného ducha a bystré mysli.
40 byl prima věk. Změnila jsem bydliště i práci a používala mnohem častěji množné číslo: ujali jsme se kocoura z útulku, pořídili chalupu, radovali se z rodinných setkání, objevovali nová místa, poznávali nové lidi, učili se novým dovednostem a společně čelili nečekaným výzvám. Byl to švuňk, jako by čas ve dvou utíkal dvakrát rychleji. Ze samého úžasu nad všemi těmi dary jsem vytvořila blog a od té doby píšu a fotím a občas i publikuju.
50 je zatím jen číslo. Tak trochu nový začátek. A ta holčička, kterou jsem nikdy nepřestala být, se těší spokojeně z toho, co je, i zvědavě na to, co ještě bude. Cítím vděčnost za každý den, za každý nádech. Co víc si přát? Ptáte-li se, co mi dát k těm kulatinám, čím mě potěšit, odpovídám odkazem na narozeninovou sbírku. Jestli chcete a můžete, přidejte se. A určitě si někdy zajeďte do Krnova. Je to pozoruhodné město a žijí v něm skvělí lidé!