Pst, slyšíš? Co bych měla slyšet? Lišky, jak říkají docela tiše dobrou noc, dobrou noc! - Slunce ale ještě stálo vysoko a na spaní bylo ještě příliš brzo i pro slepice, které mimochodem slyšet byly; zkrátka, lišky jsme nepotkali. Ale byly tam! To ony jsou skutečnými obyvateli toho kraje světa. Ony a pár srnek a čápů a hrstka lidí, co zůstali, protože neměli kam odejít.
Pst, slyšíš? Jede tudy vlak. - V zemi s jednou z nejhustších železničních sítí na světě nepřekvapí, že koleje vedou i do výběžků vlastního území, které se se zvědavostí prvních prospektorů a elánem konkvistadorů vnořily do území cizího, než jim hraniční kameny skříply tipec. Jedním z takových prstíků, chmatajících po sousedovic poli, je Osoblažsko. Osoblaha nebyla vždycky tou dírou, která je z ní dnes. Měla dosti zvláštní postavení moravské enklávy ve Slezsku, početnou židovskou komunitu, do které se v nepříznivých dobách uchylovali Židé vyhnaní z jiných slezských měst a dokonce i z Vídně, a ještě před rokem 1939 byste v Osoblaze našli pět mlýnů, pivovar, krajkářskou školu, rybářský revír, plynárnu, okresní soud, muzeum, sirkárnu, tiskárnu, cihelnu a cukrovar. A právě díky němu se roku 1898 dočkala i železničního spojení.
Trať Třemešná ve Slezsku - Osoblaha, tehdy Röwersdorf - Hotzenplotz, není jen tak ledajaká! Tak předně je úzkorozchodná, to znamená, že kolejnice jsou od sebe na šířku délky kroku stoosmdesáticentimetrového chlapa, to je přesně 760 mm. Prý se tak trať lépe přizpůsobí terénu. Ze stejného důvodu je taky pěkně klikatá. I když legenda praví, že koleje byly uměle prodlouženy proto, aby dostály tehdejším předpisům, povolujícím nové dráhy pouze nad 20 km. Takže když pošlete z Třemešné do Osoblahy mašinku, najede 20 km a 218 m k tomu, zatímco když vypustíte holuba, dostane se do cíle už po třinácti kilometrech! Třetím specifikem osoblažské úzkokolejky je výškové převýšení dvou konečných stanic. Zatímco v Třemešné se můžete rozhlížet po nejbližším moři z výšky skoro 400 m nad jeho hladinou, Osoblaha by z hladiny Baltu vyčnívala jen o nějakých 220 m. Tak a teď si na téhle úzkokolejné horské dráze se sto dvěma oblouky představte parní vláček. Anebo si to nepředstavujte a raději se tam vydejte. Jako někdo, komu v létě bezmála každou sobotu houká pod okny parní mašinka ze zlíchovské výtopny a kdo se svezl úzkokolejkou z Jindřichova Hradce do Nové Bystřice a má tudíž s čím srovnávat, vám na psí uši a na kočičí svědomí slibuju z "osoblažky" nezapomenutelný zážitek - a je jedno, jestli jste tak mladí, že ještě nemáte občanku, nebo tak staří, že už nemáte řidičák.
Dobře to vymyslel můj šikovný bratr: Nechal nás zaparkovat auta v Třemešné a do Osoblahy dojet veřejnou dopravou. Protože nás byla opravdu početná skupina, snažil se nám v linkovém autobusu rezervovat místa. Navzdory veškeré své výřečnosti a dobře vyvinuté asertivitě docílil pouze telefonického ujištění, že nás přepraví: Viď, Franto? Je zrovna tady a říká, že vás vezme. V onu sobotu odpoledne tak bezmála čtyřicet hlav a hlaviček mžourá do sluníčka a vyhlíží napjatě, jak velké vozidlo u zastávky přibrzdí. Byl to naštěstí standardní autobus. A že jsme naším nástupem zahýbali nejen jeho palubou, ale i statistikami vytíženosti, dosvědčoval více než výmluvně vylekaný pohled paní, přistupující o pár zastávek dál. Skolióza tras se zdá být v kraji geneticky zakódována a tak se trmácíme celou hodinu busem a pak ještě kus pěšky, abychom mohli nasednout do vláčku v tom správném směru, totiž do kopce. Protože to pak mašinka víc funí a hlučně nadává a potí se tak, že si na těch dvaceti kilometrech musí dát pauzu na doplnění tekutin. Tu vítají i výletníci a kdo si nedělá selfíčko s naparujícím se Malým štokrem U57.001, stojí frontu na malou Holbu v pivním vagónu D/ú 842. Všechna obdivná ach a potěšená och, upouštěná spolu s párou cestou mezi poli i zalesněným údolím říčky Osoblahy, pod zříceninou hradu Fulštejna i na dohled zámku ve Slezských Rudolticích, přes maličká nádraží i nejmenší železniční oblouk v zemi, přejdou těsně před cílem do vybafnutého uf, to když vláček nejdřív ubrzdí klesání 27‰ a pak vysupí do stoupání 26‰. Něco takového ani v Praze ani na rakouských hranicích nezažijete! Navíc vám tady cestou pěkně povypráví o místech, kterými projíždíte, a abyste zůstali bdělí, pošlou na vás loupežníka, který je ale hodný a oloupí vás spíš o lentilky, než o peníze.
Pst, slyšíš? Něco tady vrní. - To jsem já a spokojeně předu. Polský meziválečný básník Julian Tuwim řekl, že pára je nadšená voda. Doteď jsem o tom neměla páru, ale asi jsem pára. Voda jsem sice jen z 50 procent, nadšená jsem však na 150. Díky, Honzo!