Pěkně blbě

Být seniorem vůbec není špatné. Nedávno jsem si to na dvě hodiny vyzkoušela: šla jsem na seniorské promítání do kina. Čekala jsem, že po mně budou chtít občanku nebo tak něco a že budou dělat potíže, že je film přístupný až od šedesáti, ale nic takového. Je všední den, půl třetí odpoledne, a vy nejste ani ve škole, ani v práci a chcete na film? Vítejte mezi seniory. Rok od roku ubývá míst, kde bych mezi přítomnými patřila k těm mladším (v práci už bych některým kolegům mohla být dokonce matkou), tak si to v sále sotva ze čtvrtiny zaplněném až na výjimky důchodci užívám. Navíc lístky za polovic a hlasitost překvapivě taky na půlce toho, nač jsem v jiných kinech zvyklá – tolik pozitiv, že už je snad i jedno, co promítají.

Na film Pěkně blbě jsem ale vyrazila cíleně. Nalákal mě popisek filmu romantická komedie a zmínka o Sundance festivalu, takže romantické i komediální to sice je, ale přece jen jinak, než pecky s Hugh Grantem. Je to totiž vlastně skutečný příběh a realita nebývá vždycky k popukání, ale třeba „jen“ vtipná, nebo taky směšná a trapná. A právě slovo trapas mi přicházelo u tohoto snímku na mysl dost často. Už jen proto, že Kumail Nanjiani, který ve filmu hraje sám sebe, tedy pákistánského přistěhovalce v Chicagu, se živí jako řidič Uberu a stand-up komik a jeho výstupy na jevišti a ještě více výstupy jeho kolegů jsou spíš lehce trapné než těžce legrační. Možná si to myslí i Emily (tu ztvárnila Zoe Kazan), studentka psychologie, která během Kumailova představení zakřičí z publika pár povzbuzujících slov. Tím na sebe upoutá pozornost a love story může začít. A brzy i skončit, když se ukáže, že Kumail není s to přiznat se ke své lásce před svými rodiči, zejména před matkou, která neúnavně zve na večeři nové a nové pákistánské dívky, aby si už konečně vybral nevěstu. Tady by vlastně mohl skončit i film, ale zas až tak alternativní přece jen není, takže se jen posouvá v ději, když se Emily pár dní po rozchodu ocitá v nemocnici v umělém spánku a Kumail (rozchodu navzdory) ji navštěvuje a poznává její rodiče a sbližuje se s nimi. Že to všechno dobře dopadlo, ví divák předem, jinak by skutečný Kumail a skutečná Emily asi nenapsali společně scénář. Film má několik hodně dobrých scén, já se nejvíc bavila na konci u loučení otce Nanjianiho se synem, v recenzích je nejčastěji zmiňován rozhovor Kumaila s rodiči Emily o 11. září, politicky velmi nekorektní, ale kultivovaný a v mezích slušnosti. Což se nedá říct o jazyku, anglického f***, překládaného v titulcích českým k**** tam v několika emočně vypjatých scénách zaznělo na můj vkus zbytečně moc. Ale já mám pověst slušňáka, který na sebe strhne pozornost, sotva jednou za čas použije jadrnější označení zadnice od p. Ve výsledku film příjemně pobaví a taky trochu poučí, nejen o Pákistánu. Já třeba nevěděla, že stand-up a one-man-show není jedno a totéž, protože při one-man-show jde o hraní s užitím líčidel a rekvizit, zatímco na stand-up nepotřebujete zhola nic.

A tady už to nevydržím a rozepíšu se o jediném stand-up vystoupení, které jsem kdy viděla na živo. Stálo nás tuším 347 Kč, což není zas až tak moc, uvážíme-li, že jsme byli dva a že jsme se zároveň přemístili z Palmovky na Smíchov. Když jsme si po představení v divadle volali taxi, netušili jsme, že nás čeká ještě jedno představení ve voze. Taxíkářka Hanka byla neskutečná. Lavina se spouštěla nenápadně, vyptávala se na divadlo a rozpovídala se o hře, na které byla s dcerou, a jak to bylo vulgární a jak nechápe, jak takové představení mohou zařadit do abonmá mladého diváka, a plynule navázala rozpravou o současné mladé generaci s důrazem na metody seznamování se, dokumentované příkladem její vlastní dcery, kteréžto se líbil mladík, přistupující denně do autobusu, kterým jezdí do školy, nemající však odvahy ji oslovit, takže když se dcera matce po několika týdnech důvěrně svěřila, že už spolu mluví, ptala se jí, zda tedy nakonec tu odvahu sebral, aby se dozvěděla, že ne, ale že si ji našel na Instagramu. Je mi jasné, že když se to takhle napíše, není to ono, ale věřte mi, ta ženská byla vážně skvělá! Vlastně asi lepší, než Kumail. Takže tenhle příspěvek je nakonec především poděkováním jedné neobyčejné taxíkařce.

Pěkně blbě (The Big Sick). Režie Michael Showalter. USA 2017.

#filmy