Když k němu přišel redaktor německého deníku Die Welt před pár lety na návštěvu, zaujal ho snímek spořiče obrazovky: letecká fotografie hurikánu Katrina. Ptal se ho, proč si vybral právě tento motiv. A Axel Brauns odpověděl: „Protože přesně ukazuje, jak se Axel cítí. Podívej, tam uprostřed, v oku hurikánu. Tam není nic, vládne tam absolutní ticho, ani vánek tam nepronikne. Právě tam je Axel. A když udělá jen jediný krok doleva nebo doprava, bouří to a burácí a rámusí. To je pak v jiném světě, v tom tvém!“
Axel Brauns je autista a v jeho světě je leccos jinak. Představu o tom, jak jinak, si lze udělat z jeho autobiografické knihy Pestrostíni a netopýři. Ve vyprávěných příbězích a vzpomínkách sdílí se čtenářem dvě desetiletí svého života, počínaje raným dětstvím:
Úterý, kdy jsem se narodil, byl výjimečný den, a to nejen pro mě, rodiče a bratra, nejen pro Eimsbüttel nebo Hamburk – byl to výjimečný den pro všechny lidi. Důvod je zřejmý i méně zřejmý: byl to sto osmdesátý třetí den roku 1963. Svým významem se však sto osmdesátý třetí den roku blíží Novému roku nebo Silvestru. Je mi divné, že je tato skutečnost známa tak málo lidem. Sto osmdesátý třetí den je uprostřed roku. Proč mají začátek a konec roku název? Proč střed roku žádný název nemá? /…/ Pro mou rodinu má 2. červenec ještě jiný význam: třicet devět dní před ním má narozeniny můj bratr, třicet devět dní po něm moje matka. Tato mimořádná náhoda mě velmi těší.
To něco málo, co o projevech poruchy autistického spektra vím, se během četby vybavovalo a zhmotňovalo. Zatímco odborné texty psané zvenčí popisují a pojmenovávají, Axel Brauns vypráví. Jinakost autistického světa je v knize ukázána pěkně ze široka: odlišné smyslové vnímání, nutkavé záliby a repetitivní chování, nebo třeba problémy s komunikací. A právě to, jak nemoc ovlivňuje řeč a zacházení s jazykem jako nástrojem, mě na knize zaujalo nejvíce.
Když viděl, že z prasátka vybírám peníze, zeptal se: „Chystáš se rozhazovat peníze?“ Ťopovo nesrozumitelné vyjadřování nebylo o moc lepší než Jájino. Peníze jsem chtěl použít na nákupy v nákupním centru, nemínil jsem je rozhazovat. Jak si to představoval? Jednou jsem to vyzkoušel a vůbec mě to nebavilo. Mince na zemi cinkaly, papírové peníze šustily. Tak jsem znal pestrostíny. Často říkali nesmysly.
Axelovo doslovné chápání přeneseného významu slov ponouká nejen k úsměvu, ale i k přemýšlení nad tím, jak se v některých případech myšlení a slova rozcházejí. A některé z jeho novotvarů by se mohly docela dobře vžít, třeba zrovna ti pestrostíni a netopýři z názvu knihy. Oběma termíny označuje Axel všechny ostatní lidi kolem sebe. Ti hodní jsou pestrostíni, ti zlí jsou netopýři. Úžasné je, že nálepka není člověku přisouzena jednou provždy, ale závisí od jeho chování tady a teď, takže i když se někdo v nějaké situaci projeví jako netopýr, může se jindy docela dobře vybarvit jako pestrostín.
Trochu mě mrzí, že jsem knihu nečetla v německém originále, nebyla bych se musela prát s překladem do češtiny. Proč se rodiče s přezdívkami Haha (citoslovce smíchu) a Dachs (jezevec) dostávají do českého vydání knihy jako Jája a Ťop je mi záhadou, ale neiritovalo mě to zdaleka tolik, jako následující odstavec:
Naštěstí jsem se spřátelil s Janem Grasselem. Jan Grassel byl zelený a velice výživný. Toto nové přátelství přineslo mnohé změny. Začal jsem být nevěrný dýňově žlutým telefonním seznamům, neboť Jan Grassel byl stále víc přítomný. Téměř každý den jsem prožil v jeho společnosti. Toto přátelství mi dělalo víc než dobře. Jan Grassel totiž není jen tlustospis. Jan Grassel je výživná potrava, a když ho někdo spolkne, dodá mu slinu. Nadevše jsem zbožňoval tuto pórkově zelenou stravu. Tak jako má Heimer své opravdové jméno, měl také Jan Grassel své opravdové jméno, které znělo: Wahrigův Slovník německého jazyka. Z vděčnosti za mou oddanost mi Jan Grassel věnoval přátelství, jaké může darovat jen skutečný přítel.
A k němu tato poznámka překladatele:
Autor nazývá standardní Wahrigův lexikon německého jazyka přezdívkou Barthels Most, protože v tomto slovníku nalezl vysvětlení německého rčení Wissen, wo Barthel den Most holt – tj. vědět, jak se nejlépe dostat k lupu. Slovník tedy přeneseně nazýváme podle známého jihlavského lupiče Jana Grassela.
Uvědomuji si ovšem, že jsem na překlady možná krapítek přecitlivělá, a jestli vás téma knihy jen trochu zajímá, pak vhled do oka hurikánu Asperger z pera Axela Braunse rozhodně za přečtení stojí. Pokud byste raději něco kratšího, pak si sežeňte knížku A proto skáču. Japonský autista Naoki Higašida v ní odpovídá na nejčastěji kladené otázky. Ve srovnání s Braunsovou knihou se toto dílko těší mnohem většímu čtenářskému zájmu, ale mně se vlastně nelíbilo. Hodna pozornosti je ovšem předmluva Davida Mitchella. Jelikož vychovává dítě s poruchou autistického spektra a jelikož je dost dobrý spisovatel, podařilo se mu napsat hodně působivý text. No a pak mám pro vás ještě jeden tip na autistické čtení, ale ten si nechám na příště.
Brauns, Axel: Pestrostíni a netopýři. Portál 2011. Překlad Zdeněk Jančařík. Ilustrace Michaela Brajková.
Higašida, Naoki: A proto skáču. Paseka, Pasparta 2013. Překlad Anna Křivánková.