Hned zkraje chci ujistit všechny znalce kávy, majitele pražíren a baristy tělem i duší, že není třeba sahat po kamenech, rvát si vlasy ani propadat depresi. Já vím, že piccolo neexistuje! Vím to i díky osvětové kampani webu www.piccoloneexistuje.cz, který už pět let nabízí orientaci nejen v názvosloví, ale i ve správné přípravě kávy. Průměrný Čech jí spotřebuje přes 3 kg na rok, to už si zaslouží pozornost a úsilí o zkulturnění jejího pití. Stránky projektu mají pět p: členění je přehledné, texty poutavé, informace podrobné, jsou zkrátka celkově povedené. Puntičkáře, kteří namítnou, že jsem vyjmenovala péčka jen čtyři prosím o radu, jakým slovem od p vyjádřit, že jsou taky vtipné. Kdo sjede na domovské stránce dolů a prohlídne si sloupeček Nonsensy, už si nikdy neobjedná preso s mlíkem, rozhodně ne bez uzardění.
I když dávám přednost sušenému listí čajovníku před praženými plody kávovníku, opravdu dobrou kávou nezhrdnu. Tu ale nemají hned tak někde. O to milejší je překvapení, když někam zajdete nablind a ono se z toho vyklube místo, kde je perfektní nejen ten šálek, ale i všechno kolem něj. Jedno takové místo existuje v Ostravě, v samém centru města, a jmenuje se Pikolo. Jak pravila usměvavá baristka, lidi to slovo stejně používají, tak si ho dali do názvu. Ale jen tam. Na lístku byste ho hledali marně. Zato tam najdete frgály! Omlouvám se za ten skok od šálku na talířek, ale kdybyste si jen zobli toho hruškového, který jsem si objednala, taky byste nebyli s to myslet na nic jiného. Espresso macchiato bylo skvělé, o tom žádná, ale teprve s výsečí toho kulatého zašovského zázraku vytvořilo v bříšku pohodu jako v pokojíčku. Mimochodem, jako v pokojíčku si připadáte i v kavárně samotné, tedy pokud nezůstanete u stolečků venku pod stromem. Interiér v bruselském stylu v kombinaci se swingovou hudbou vytváří příjemnou retro atmosféru. Je snadné se tady začíst do knížky (kdo si nepřinese vlastní, může sáhnout do regálů a polic podél stěn), je příjemné se tady zapomenout.
Nezapomeňte se ale úplně. Kavárna Pikolo totiž stojí přímo vedle katedrály Božského Spasitele a byla by škoda do ní alespoň nenakouknout. Druhý největší kostel na Moravě nepatří k těm nejstarším, postaven byl až koncem 19. století v neorenesančním stylu. Přiznám se, že nemám tyhle neoněco stavby ráda a kostely v tomto slohu neodpovídají mé představě a definici chrámu. Ostravské katedrále se ale nedá upřít jistá krása. Přičítám to především světlu, to je můj základní vjem po vstupu do chrámové lodi. Pastelové zdi a velká okna. Okna, na která se vydržím dívat hodně dlouho. Stavitelé středověkých katedrál by taky koukali. V zadních oknech jsou totiž umístěny transparentní displeje s obrazy, které se před očima proměňují. Moderní technologie, animované vitráže, páni, tady jdou s dobou. To je poznat už při vstupu, kde je prosklený stánek s informacemi, pohlednicemi a knihami, tak jak to znám třeba z Německa nebo z Francie. Díky přítomné kustodce může být kostel přes den otevřen pro věřící i turisty. Jedni tu najdou dostatečný klid k modlitbě, druzí vitríny s vystavenými misály, ornáty a jinými bohoslužebnými artefakty, anebo velké panely představující jednotlivé děkanáty ostravsko-opavské diecéze. Berte to jako tip třeba už na zítřejší Noc kostelů.
Říká se, že opakem lásky není nenávist, ale lhostejnost. Ostrava mi byla lhostejná. Město, kterým jsem vždycky jenom projížděla, kde jsem vystupovala z vlaku, jen abych nastoupila do jiného, ne však, abych vstoupila do města samého. Nebyl důvod, nebyla chuť. To se možná změnilo. Jednou krátkou zastávkou v srdci města. Příště se pojedu přesvědčit, jak černé to srdce je.
Comments