Když mají přijít na návštěvu Karel a Xue, chystám vázu. Vždycky s sebou totiž přinesou krásnou kytici. Když přijeli poprvé k nám na chalupu, dorazili sice bez kytice, nikoliv však bez kytky. Byla docela maličká, jen pár hráškově zelených kulatých lístků v malém květináčku. Neznala jsem ji, a když mi Xue řekla její jméno, nedokázala jsem si ho zapamatovat, třebaže není kdovíjak složité. Dohledávala jsem si ho později na internetu podle příběhu, který mi přátelé ke svému dárku pověděli.
Ta rostlinka pochází z Číny, v provincii Jün-nan, v horách na západ od města Ta-li byla objevena v prvních letech 20. století. Pokud by šlo jen o dějiny botaniky, nebylo by co dodat. Snad jen jméno objevitele, George Forresta. Do příběhu květiny zasáhly ale i politické a církevní dějiny. To když jeden norský misionář utíkal v polovině čtyřicátých let ze svého čínského působiště přes Kchun-ming, hlavní město provincie Jün-nan. Nikde jsem se nedočetla, co ho k tomu vedlo, prostě si tam z nějakého důvodu koupil rostlinku, která zvládla roční pobyt v indické Kalkatě a pak s ním doputovala do jeho vlasti. Kvítko se mělo k světu a čile se množilo. Agnar Espegren, tak se jmenoval ten misionář, obdarovával podzemními oddenky přátele po celém Norsku. Šíření čínské rostliny mu nakonec zajistilo větší věhlas než šíření slova Božího. Květina, která se pěstovala skoro sama a navíc vypadala tak zajímavě, měla našlápnuto stát se skandinávskou pokojovkou číslo jedna. A to mnozí z těch, kdo ji měli za oknem, ani neznali její jméno.
Má jich hned několik, těch jmen. Podle tvaru listů se jí říká čínská penízová květina, nebo palačinková květina, někdy taky misionářská rostlina či štafetová královna, její botanický název je pilea peperomioides a je z čeledi kopřivovitých. Na rozdíl od kopřivy má ale oblé listy a to prý je spolu s jejich dekorativním rozložením důvodem její velké obliby.
Oblíbili jsme si ji i my. Chvíli jsem si nevěděla rady, jestli darovanou květinku neodvézt do Prahy, ale riskla jsem to a nechala ji na chalupě. Díky tomu byla ušetřena přehnané péče a to se ukázalo jako ten správný přístup pro původem sukulentní rostlinu. Zálivka jen jednou za týden, někdy za dva, střídání stanoviště na stole s rozptýleným světlem přes týden s pobytem na prosluněném parapetu o víkendech a výrazně nižší teploty přes zimu se jí líbí víc, než bych čekala. Zejména toho chladu jsem se obávala, v prosinci a lednu míváme v kuchyni i méně než deset stupňů, a pak o víkendu zatopíme v kamnech a teplotní hodnotu zdvojnásobíme. A statečná pilea i tuto houpačku zvládla. Spolu s voskovkou a tlusticí se tak osvědčila jako odolná rostlina-chalupářka.
Pilea je vděčná květina. Každý pátek se těším, jestli jí raší nový list a jak se zvětšily ty staré a vyhlížím každý nový pupík, tu světlou tečku v místě, kde list balancuje na své šťopce. Předminulý víkend pro nás měla velké překvapení: ukázala nám své první miminko. Vypadalo trošku jako vykukující plevel, ale postupně nabralo podobu a zdálo se být dosti silné na odstřižení pupeční šňůry. Protože už si teď nevystačíme s jedním názvem pro dvě piley, pojmenovali jsme maminku Pilulka a miminku říkáme Prcek. Až zesílí a trochu poporoste, převezme štafetu a stane se dárkem a zdrojem radosti někomu dalšímu, tak jako jeho maminka blaží nás.
Karle a Xue, je nám potěšením vás znát. Nejen pro ty floristické radosti!