top of page
Text: ťuhýk - foto: ťuhýk

Písek a oblázky (Kythira #8)


Jízda autem z hotelu Romantica kamkoliv začíná sjezdem z kopce přímo do moře. Totiž v přímém směru končí silnice betonovou hrází bez jakéhokoliv zábradlí a pádu do vln zabrání jen včasné otočení volantem doprava nebo doleva. Když jde člověk pěšky, nepřijde mu to zdaleka tak dramatické. Na pláž to máme v Agia Pelagia jen pár kroků, takže když Petr večer zjistí, že se na pokoj vrátil bez plavek (nikoliv bez kalhot), prostě si pro ně dojde a najde je přesně tam, kde je zapomněl: zavěšené na slunečníku. Hojným a silným větrem rozdováděné vlny na zdejší dlouhé oblázkové pláži nám dělají obrazovou i zvukovou kulisu při několika obědech a večeřích v místních tavernách, třeba v Akrogiali, v Kaleris, nebo v Almiře. Na koupání jsme ale dávali přednost jiným místům.


Stačilo přejet na západní stranu ostrova a vybrat si některou z pláží, které byly před severovýchodním větrem chráněné. Když si chceme připomenout Lykodimou, stačí říct, že to je ta s tím betonem. Tím se taky vysvětluje, proč se nám až tak nelíbila, i když k ní vedly adrenalinové serpentiny s výhledem na jeskyně na protějších svazích a jeskyně byla i na pláži. Dokonce jsme ji měli chvíli sami pro sebe, ale to betonové molo jsme fakt nepotřebovali vidět víckrát.


Na první pohled hezčí je na stejné světové straně Kythiry pláž Limnionas kousek od Mylopotamosu. Vine se k ní klikatá cesta skrz nízké křoviny, z kterých trčí ohořelé pahýly, relikty po posledním velkém požáru, který spálil cedrové háje. Pár mladíků tu opravuje konstrukci plážového baru a jedna slečna natírá stolky a židle. Jinak je tu už jen hrstka rekreantů a jemňounký písek, pozvolný vstup do moře a kousek stranou pár bílých zděných domků s barevnými vraty. Jako bychom se koupali uprostřed moravských vinných sklípků. Jen v těch domcích není uložené víno, ale zaparkované čluny.


Z pláží na jihu ostrova jsme poznali jen Chalkos. Bylo už po třetí hodině odpoledne, v kiosku jsme si objednali frappé a pivo, a rozhodli se chvíli pobýt. Jsme naprosto srozuměni s tím, že se na organizovaných plážích za lehátka platí, ale vzhledem k pozdní hodině a naší útratě jsme nečekali, že se po nás bude chtít plná denní taxa. Petr nasadil veškerý svůj šarm a výřečnost, aby Řeka oblomil a srazil poplatek na polovic. Po čase si vybrala lehátko jen kousek od nás nějaká Francouzka, která sotva dolehla, začala telefonovat a žvanila a žvanila. Naštěstí pro nás asi lezla na nervy nejen nám, ale i příjemci hovoru, takže se rozloučili, a pak byl chvíli klid. Mou pozornost upoutal starší italský pár. Paní se snažila dostat z vody, přidržovala se skály, ale pohyb jí činil viditelné potíže a bez manželovy pomoci by k lehátku nedošla. Do srdce se mi vepsali ve chvíli, kdy pán svou partnerku přikryl, lehl si vedle ní, otevřel knížku a nahlas jí předčítal. Jednou možná bude takhle předčítat Petr mně, toho dne ale hrozilo, že svou lásku ke mně bude muset projevit mnohem prozaičtějším způsobem. Znáte tu písničku od Plíhala, jak při procházce noční Olomoucí musel jít na velkou a chyběl mu padesátník? Tak mně nechyběly drobné, mně chyběly ty záchody. Na drahé organizované pláži s kioskem a lehátky a sprchou nebyl ani jeden. Příjezdová cesta lemovaná skalami napravo nalevo, nikde žádné křoví, do kterého by se dalo dřepnout. Takže rychle pryč a cestou vyhlížet nějaké příhodné zákoutí. Jenomže ze zastávky v přírodě sešlo, protože na parkovišti nás odchytila nějaká Italka, že by potřebovala svézt, na pláž že ji ráno přivezli přátelé, u kterých bydlí, a zpátky že slíbila dostat se sama, že už se připozdívá a na pláži už moc lidí není, tak jestli prý jedeme do Livadi. Chvíli jsem doufala, že ji setřeseme, protože jsme měli namířeno do Chory, ale ona vzala zavděk i hlavním městem, že odtud už do Livadi dojede taxíkem. Ještě nikdy jsem nepotřebovala tak akutně kavárnu, jako tehdy v Choře - a nebylo to kvůli kávě. Pokud jde o pláž Chalkos, dávám palec dolů.


Nahoru bych ho dala možná Kaladi, nebýt na ní tolik lidí. To už ten palec zvednu spíš pro Avlemonas. Z kdysi téměř neobydlené a izolované výspy se stala jedna z nejdražších lokalit ostrova. Můžete si tady obejít pozůstatky hradu, podívat se na moře od strážní věže, dobře se naobědvat v některé z taveren, a pak bezmála přímo od stolu vlézt do moře. Kolem zátoky jsou terasovitě uspořádaná plata a žebříky a kam oko pohlédne, tam kvete bugenvilea. Spoléhám na to, že ta krása kolem přitahuje dostatečnou pozornost veškerého okolí, protože já bych ji při převlékání z mokrých plavek jen s ručníkem kolem těla upoutat nechtěla.


Nejvíce jsme si ale oblíbili pláž v Paleopoli. Kdysi se to tady jmenovalo Skandeia a tento název si vybrala místní taverna, servírující výtečné jehněčí kotletky a dušené kůzlečí. Autem se dá pohodlně dojet až k pláži. Ta je natolik rozlehlá, že si kdykoliv dokážeme najít místo sami pro sebe, nejčastěji pod kořeny podemletého keře, na které si jako do skříně pověsíme trika a šortky, a když se osmělíme, tak i plavky, protože tady se není před kým stydět. Říká Petr. Já se přece jen trochu stydím, co kdyby… Kde jinde se ale odhalit, než v místech, kde se podle bájí vynořila z vln sama Afrodita. Kdo tomu věří, najde na pláži kameny ve tvaru srdce. Možná není třeba věřit bájím, třeba stačí jen dostatek fantazie.



コメント


bottom of page