Pohled do zrcadla

Jak vypadal? Kdy jste naposledy někomu odpovídali na podobnou otázku? Vybavíte si třeba, kdo včera vycházel proti vám z domu, z obchodu, z práce, a dokázali byste ho popsat? Poradili byste si snáz s vykreslením podoby svých nejbližších? A jak byste druhým zprostředkovali svůj pohled do zrcadla? Zvládli byste to jako protagonistka románu Eleanor se má vážně skvěle, které vložila slova do úst autorka Gail Honeyman v překladu Olgy Bártové?

Když jsem si večer doma myla popraskané ruce, podívala jsem se do zrcadla nad umyvadlem. Viděla jsem se – Eleanor Oliphantovou. Dlouhé rovné světle hnědé vlasy až do pasu, bledá pleť, obličej jako zjizvený ohňový palimpsest. Moc malý nos a moc velké oči. Uši – nijak výjimečné. Průměrná výška, přibližně průměrná váha. Průměrnost je mým cílem… pozornosti už jsem si užila dost. Vynechejte mě, laskavě běže dál, tady není nic k vidění.

Moc ráda čtu, to se o mně ví, a dávám přednost beletrii. Ušetřím vás analýzy, proč tomu tak je, nicméně neodpustím si postřeh, že nemalou roli v tom sehrává jazyk a výrazové prostředky, s kterými autoři fikce mohou pracovat mnohem svobodněji a kreativněji, než autoři literatury faktu. Krásně patrné to je třeba právě na popisu osoby. Jednu ukázku už jsem vám nabídla, tady máte pár dalších:

• Prorocká hříva stříbřitých vlasů obklopovala lysinu na premiérově hlavě jako amfiteátr. Na dolním okraji mohutného čela se rýsovala dvě silná, hustá obočí, zpod kterých probodávaly vzduch ostré šedomodré oči. Měl široký, hrubý nos, nestydatě ošklivý, pornografický nos jako z antisemitské karikatury. Rty byly naopak tenké a vtažené dovnitř, ale brada připomínala výraznou, vzdorovitou bradu dávného mořeplavce. Pleť měl drsnou a rudou jako živé maso. Pod krátkým krkem se rozkládala široká a silná ramena. Hrudník měl obrovský. Z rozhalenky košile mu vyčuhoval chumáč chlupů na prsou. Nestoudně vypouklé břicho, připomínající hrb velryby, vypadalo jako z betonu. Ale celá tato nádhera k mému ohromení končila párem trpasličích nohou, které by měl člověk chuť nazvat směšnými, kdyby to nebylo svatokrádežné. – Teď si můžete na internetu najít fotku Ben Guriona a posoudit, jak se Amosi Ozovi jeho popis zdařil. Našli byste ho v románu Příběh o lásce a tmě, který do češtiny převedl Michael Žantovský.

  
  

• Amos Oz ještě jednou, tentokrát z povídky Kopání ze sbírky Scény z venkovského života v překladu Lenky Bukovské: Stařec zamžikal, ale poslechl a zmlkl, horní ret s bílým knírem se mu zachvěl. A tak spolu ve večerním vánku seděli u stolu na verandě, ona v džínách a tričku s krátkým rukávem a on ve svých širokých khaki kalhotách, které mu na těle držely jen díky překříženým šlím, muž v obnošeném černém baretu, s ohnutým krkem a úzkým, trochu zahnutým nosem, vpadlými rty, ale zářivě bílým, mladicky dokonalým umělým chrupem, který se při těch vzácných příležitostech, kdy se stařec usmál, pod knírkem zablýskl jako zuby krásné modelky. Knír samotný, když nebyl vztekle naježený, vypadal načechraně, jako by byl ze zářivě bílé vaty.

  
  

• Lawrence Durrell přenechal vyprávění o své rodině a jiné zvířeně svému bratru a své prózy umisťoval do Středomoří. Platí to i o jeho vzpomínkové knize Setkání s mořskou Venuší, kterou si můžeme přečíst v češtině díky Simoně Mazáčové: Manoli sedává celé dopoledne na sluncem zalité přístavní hrázi a spravuje roztrhané vlečné sítě. Je to jeho hlavní zdroj obživy. Jeho prsty jsou jako otlučené rohy, tupé a špinavé, avšak to, co v nich v těžkých záhybech sítí vzniká, je pravidelné a jemné jako krajka. Při práci si Manoli zpívá hlasem drsným jako štěrk a mezi rty přitom svírá jehlu na šití plachet. Nosí kalhoty z plachtoviny a hrubou vlněnou košili. Rozcuchané stříbrné vlasy skrývá umolousaná plátěná čapka, k níž mu dcera přišpendlila růži. Žádné ráno se nemůže obejít bez toho, abych se zastavil na kus řeči s tím rázovitým starým filutou, v jehož hlase, gestech a intonaci je obsažená esence Egejských ostrovů. Nohy má síťař napuchlé od slané mořské vody a na první pohled je zřejmé, že se nikdy netísnily v botách. Mezi prsty u nohou svírá náhradní jehly a vosk. I klouby na rukou naběhly revmatismem a prsty díky tomu vypadají jako krátké silné klobásy. Manoliho šedesátileté tělo mi připomíná prastarou bárku, chátrající a napuchlou ve švech po letech na moři; srdce ale ještě do starého železa nepatří a stejně tak jeho obdivuhodná přirozená inteligence, jakou je možné nalézt jen u pologramotných lidí.

Kromě toho, jak vypadá, nás samozřejmě zajímá i to, jaký někdo je, proto na popis obvykle plynule navazuje charakteristika, či se s ním přímo prolíná, vždyť nitro se propisuje i do vzhledu. Tohle téma si ale nechám na jindy, dnes zůstanu jen u popisu osoby. Když čtu ty povedené příklady, říkám si, jak by asi ten či onen autor vypovídal v roli svědka na policii, nebo jak by v jeho podání vypadalo hlášení o pohřešované osobě. V hodinách českého jazyka nás učili, že popis je slohový útvar zacílený na objektivní zobrazení vnějších znaků. Paní učitelko, volám přes rameno pár desítek let za sebe, za tu objektivitu bych ruku do ohně nedala. Už jenom když o někom řeknu, že je nevelký, postarší a dobře oblečený, není v tom objektivity ani za mák. Kdykoliv někoho popisuji, promítají se mi do zvolených slov osobní sympatie, momentální rozpoložení, zažité vnímání krásy a spousta dalších faktorů.

Než budete číst dál, zkuste si vybavit podobu všech lidí, které jste dnes viděli, s kterými jste se osobně setkali, nebo se třeba jen minuli na chodníku. A teď si k nim přidejte ještě jednu postavu: Postavu, jejíž podoba byla nelidsky zohavena, vzhledem se nepodobá člověku. Tento popis z biblické knihy proroka Izaiáše se dnes čte při velkopátečních obřadech a oč úspornější je, o to je silnější a působivější. Jako by nestačilo, že se Nejvyšší stal člověkem, nakonec je mu upřena i lidská podoba. Až na to, že tímhle to neskončilo, jak věřím a vyznávám. Třetího dne za svítání získal svou podobu zpět, svou skutečnou podobu, v plnosti, kterou mé oči ani můj rozum zatím nedokážou pobrat. Jedno ale vím: Že díky Vzkříšenému už nikdo nemusí ztratit svou tvář ani podobu. Jen možná stojí za zamyšlení, co chceme vidět v zrcadle a komu se chceme podobat.