Když jsem před drahnou dobou (Kam jste se poděly, vy dvě desítky let?) vyrazila do Číny, lákal program zájezdu na nejznámější atrakce Říše středu: Zakázané město, Velkou čínskou zeď, terakotovou armádu. Bylo to tak nějak samozřejmé, vždyť kdo by se trmácel přes půlku zeměkoule a oželel návštěvu těch věhlasných míst. Průvodce měl pro účastníky zájezdu pochopení, nemohl se ale dočkat, až nás odveze do méně známých končin. Tak jsem se ocitla v provincii Jün-nan na jihozápadě země. Učarovala mi a nijak mi nevadilo, že jsem objevila už objevené. Bylo znát, že přijíždějící turisté tenhle uhrančivý kout světa ovlivňují a raději nechci ani pomyslet, jak moc a jak nevratně se za uplynulé roky horský region změnil; vždyť za to taky tak trochu můžu. Zdrželi jsme se tehdy v Li-ťiangu a v Ta-li, a kdybychom neuhnuli na východ, nýbrž pokračovali dále na jih, mohli jsme se dostat až do prefektury Pchu-er. Jenže tehdy by mi ten název nic neříkal.
Když jsem před méně drahnou dobou (Jak může deset let uběhnout jako jeden den?) narazila na letní čajovou školu, lákala náplň týdenního pobytu na ochutnávky čajů všech barev a chutí. Má dvoubarevná čajová paleta vzala za své, jak jsem kromě čajů zelených a černých poznávala i ty bílé, žluté a červené. A došlo i na nejtmavější z čajů, pěstované právě v Jün-nanu a prodávané do světa pod označením, které má pomalu tolik variant zápisu, kolik nálevů tenhle čaj snese: pchu-er, pu-erh, pu´er, Pǔ'ěr, p'u-erh. Zjednoduším si to na puerh, s tím nevyslovovaným há na konci jako úlitbu sinologům. Jednoho letního odpoledne nachystali naši čajoví průvodci Tomáš a Vojta nějakých dvacet konviček a do každé připravili jiný nálev zrajícího čaje, některé byly staré jen pár, jiné i pár desítek let. Nikdy předtím a nikdy potom jsem nezažila nic podobného. Na chvíli jsem vyšla ven, a když jsem se pak vrátila do čajové kuchyně, našla jsem tam partičku zombíků. A stejně jsem na tom musela být i já, totálně zčajovaná. Hádám, že takhle nějak je člověku po požití drogy: prostě jen je a to prosté bytí je snesitelné a lehké.
Když mi v knihovně padla do oka kniha, jejíž anotace se zmiňovala o čínské horské vesnici a pěstování čaje, neodolala jsem. Barvitou kulisu románu Lisy See tvoří zanikající svět tradičního života horského etnika Akhů v drsné a odlehlé části jihozápadní Číny. Jen stěží si lze představit, že ještě na sklonku minulého století tamní obyvatelé neznali elektřinu, auta ani telefon. Život na čajových horách byl a je pevně svázaný s výjimečným druhem čaje, který v bouřlivých letech po vzniku rudé Číny téměř upadl v zapomnění. Zelené zlato se ale v 21. století dočkalo opětovné pozornosti a zájem o pchu-er dramaticky změnil životy všech, kteří s ním přicházejí do styku. Byla jsem pro autorku a nakladatele snadná kořist – a vy z předchozích odstavců víte proč.
Přitom titul – v anglickém originále stejně jako v českém překladu – mi přijde tak uhozený, až se ho stydím napsat. Autorka v doslovu přiznává, že jeho druhou půlku měla v hlavě dříve než příběh, který by chtěla odvyprávět. Chystala se napsat „něco něco z Kolibříkové ulice“ a to něco něco nakonec vykrystalizovalo krkolomně v čajovou dívku. Takže Čajová dívka z Kolibříkové ulice – nemůžu si pomoct, mě ten název zkrátka irituje. Protože víte co? O Kolibříkovou ulici v té knize nakonec vůbec nejde. Ano, bydlí v ní jedna z postav, ale stejně tak by mohla žít v Dlouhé nebo Nádražní, na tom vůbec nesejde. Seznam podnětů k diskusi nad knihou pro klubové čtenáře bych rozšířila o úkol vymyslet povedenější název.
Dráždilo mě taky množství překlepů a nevychytaných chyb. Když chtěla vypravěčka někoho přerušit a na stránce místo toho stálo, že ho přesušila, chtělo se mi zařvat. Uáááá. Což je mimochodem citoslovce, kterým překladatelka v textu nijak nešetřila. Uáááá! Jak rychlý konec vzaly mé naděje a plány. Uáááá! Jak ošklivé na začátku kapitoly a jak zbytečné. Jsou to malichernosti, po kterých ale zůstává hořká chuť.
Jenomže i samotný příběh byl pro mě trpkým soustem, svíravým jako přelouhovaný čaj. Začetla jsem se docela snadno a vyprávění o životě a tradicích horského národa Akhů mě opravdu bavilo a vtáhlo. Zhruba v půlce knížky jsem dokonce četla o sobě: Turisté, Číňané a cizinci, začali navštěvovat Kchun-ming, Li-ťiang, Ta-Li a Soutěsku tygřího skoku. Jenže ve chvíli, kdy hlavní hrdinka Li-Jen poruší pravidla a následkem toho opustí rodnou vesnici, opustí autorka i nejzajímavější linku a začne se věnovat příliš mnoha tématům: vzdání se dítěte, adopce dětí jiného etnika, vztah matek a dcer, pocit viny, tíha tajemství, proměna čínské společnosti, rozdíly mezi venkovem a městem, politika jednoho dítěte, postavení menšin, původ, zpracování, léčivé účinky a vývoj cen puerhu, poctivost v podnikání a společenská zodpovědnost. A aby toho nebylo málo, příběh, který kdosi kdesi charakterizoval jako inteligentní ženský román s přesahem, se v poslední třetině zvrhl v pohádku o Popelce z čínských hor a vrcholil tak sladkým šťastným koncem, až hanba.
Jsou čaje, kterým může příliš horká voda ublížit. Když ale zaléváte puerh, potřebujete opravdu vařící vodu. A nesmí vám být líto první nálev vylít. Krom toho, že z nich spláchnete nečistoty, dáte slisovaným čajovým lístkům příležitost se rozvinout a uvolnit v dalších nálevech naplno svou vůni i chuť. Lisa See dala dohromady příběh, který měl potenciál nabídnout – stejně jako dobrý čaj ze starých stromů - bohatou škálu chutí. Škoda, že v podobě, ve které vyšel, je jako špatně připravený puerh, plný nečistot a nehebké chuti.