Stojím pod Stalinem, přestože Stalin nade mnou nestojí. Uznávám, zní to nelogický a rozumem je to těžko postižitelné. Jako ostatně i to, co je pod Stalinem k vidění a slyšení.
Co se vám vybaví, když se řekne paměť? Děravá? Operační? Vizuální? Paměť mojí babičce? A co paměť národa? Roky jsem neměla televizi a častěji než dnes jsem poslouchala rozhlas. Jeden z pořadů, které jsem ladila pravidelně, byly Příběhy 20. století. Je to s podivem, protože já, která se nedokážu dívat na válečné filmy a filmy z lágrů a kriminálů a vyhýbám se i takto zaměřené literatuře, jsem týden co týden poslouchala příběhy lidí, jejichž životy poznamenalo pronásledování, věznění a mučení v obou diktaturách minulého století. Kulisy: okupace, zahraniční odboj, koncentrační tábor, Bartolomějská, uranový důl, ostnatý drát. Děje: ukrývání židů, letecké bitvy, internace řeholníků, obviňování z vlastizrady, převádění přes hranice, podepisování petic, pašování samizdatových knih. Osoby: vojáci, sokolové a skauti, vyšetřovatelé, sedláci, kněží, spisovatelé, studenti, obyčejní lidé. Stovky kombinací kulis, dějů a osob, tisíce příběhů pachatelů bezpráví a jejich obětí. Příběhů těžkých, smutných, drásavých k nesnesení, nebýt toho, že jejich tíhou, smutkem a drásavostí pokaždé prosvítala jiskra lidství, dobroty, odvahy, čestnosti, víry. Příběhy 20. století seznamovaly posluchače s hrdiny, kteří se jimi stali neplánovaně a možná proti své vůli. Tito hrdinové se až na výjimky nedostali do učebnic dějepisu, ač by si připomínku zasloužili mnohem více, než původci jejich strázní. Je tedy jedině dobře, že vznikl projekt Paměť národa, digitální archiv, který soustřeďuje vzpomínky pamětníků.
Právě z těchto vzpomínek čerpá výstava, která je do 9. prosince instalována v prostorách někdejšího Stalinova pomníku na Letné. Ten má pod zemí poměrně rozsáhlou sloupovou síň. Její neutěšený stav – sloupy posprejované, v koutech zbytky diktátora, vojáka, kolchozníka, dělníka i vědce – je dostatečně syrovým prostředím pro dvě ze čtyř částí výstavy. Já začala vpravo, patnáctiminutovou multimediální instalací, na kterou je potřeba zakoupit vstupenku na konkrétní čas, ideálně přes internet s předstihem. Sugestivní projekce obrazů z dobových dokumentů umocněných zvukovým doprovodem postihuje devět zásadních kapitol z československých moderních dějin: 2. světovou válku, transporty do koncentračních táborů, osudy politických vězňů, disent, udavače, Pražské jaro, srpen 1968, normalizaci a události z listopadu roku 1989. Do stejných devíti historických okamžiků je rozdělena i levá část výstavy, nazvaná Svědectví a tvořená krátkými audiovizuálními kolážemi, úryvky a citáty z rozhovorů s pamětníky jednotlivých epoch. A stejných devět kapitol je tematizováno i před památníkem na velkých panelech s komentovanými fotografiemi. Poslední část výstavy je roztroušena na ploše letenského parku a představuje vybrané pamětníky.
Je sympatické, že celá výstava je díky titulkům a dvojjazyčným textům panelů přístupná i zahraničním návštěvníkům. Vlastně bych řekla, že primárně jim. A taky žákům a studentům. Kdo totiž má nějaké povědomí o událostech posledních osmdesáti let, nedoví se nic nového. A čeká-li od výstavy příliš, může z ní odcházet zklamán. Já bych si třeba přála, aby obrazy v první části trvaly mnohem déle, aby ty stíhačky nad hlavami burácely alespoň pět minut a aby mi to ostré světlo ve výslechové místnosti v Bartolomějské neclonila hlava dítěte, vysazeného na ramena tatínkovi přede mnou. (Dětem do desíti let není vstup doporučován, jakož i epileptikům a těm, které trápí migrény.) Devět obrazů, devět dějinných milníků v patnácti minutách na mě nějak nestihlo zapůsobit, odpoutat od tady a teď a přenést do tam a tehdy. Podobně se mi vedlo i v druhé části. Tam už bylo jednotlivým epochám vyhrazeno vždy pět minut, ale v sestřihu se v nich prostřídávalo pět, šest vzpomínajících, kteří navíc byli krátce představeni teprve na konci kapitoly. Nejsilnější dojem si odnáším až ze závěrečných minut, kdy už se jen na panely mezi sloupy promítaly tváře pamětníků, ne statické fotografie, ale dlouhé záběry do očí.
Nechci vás od výstavy úplně odrazovat. Určitě si ale myslím, že víc než z ní si odnesete z návštěvy internetových stránek projektu. Můžete hledat konkrétní osobnost, nebo si rozkliknout časové období, či si zvolit téma, které vás zajímá. A začíst se do příběhů, poslechnout si ukázky z rozhovorů, prohlédnout si fotky, podívat se do přiložených novinových článků a doplňujících odkazů. A následně se porozhlédnout v okruhu svých známých, sousedů, příbuzných. Je velmi pravděpodobné, že i mezi nimi bude někdo, kdo patří do alba hrdinů 20. století. Můj strýc už v něm je, můj soused taky. V albu je ale dost místa pro další portréty.
Má podobenka do galerie těchto vzácných lidí nepatří, na to je můj život naštěstí úplně obyčejný a klidný. Bohu patří dík za to, že mé lidství, dobrota, odvaha, čestnost a víra nebyly nikdy podrobeny zkoušce ohněm. Bohu patří prosba za to, abych lidství, dobrotu, odvahu, čestnost a víru žila a osvědčovala i v tom svém obyčejném a klidném životě. Jsou dny, jsou chvíle…